Britský Vogue slaví sto let od svého založení

Tehdy jsem netušil, jak v tištěných médiích funguje inzerce, a tak jsem hltal stránku za stránkou, ať už byla redakční, nebo placená. Co na tom, že úvodník byl až po 207 stranách reklam? Kus ledu v mé hrudi se pomalu proměňoval zpět v srdce. Byla to láska. Chtěl jsem vonět jako parfémová voda Palazzo od Fendi, jejíž vzorek časopis skýtal, a být členem francouzské café society, kterou v rámci fashion story Paris, je t’aime bravurně vytvořila redaktorka módy Grace Coddington.

Jedno číslo stačilo k tomu, aby mi došlo, že jsou magazíny, které o trendech prostě informují, a pak jsou takové, které módu spoluvytvářejí. A že Vogue bude patřit do druhé skupiny. Coby nadšenému studentovi reálií anglofonních a frankofonních zemí se mi brzy vedle postele začaly tyčit tři komíny: Vogue americký, francouzský a britský. Anebo „ten na čtení“, „ten na módu“ a „ten na obojí“, jak jsem vysvětloval spolužákům, proč utrácím za tři verze časopisu, přestože jsem chudý jak kostelní myš. „Když jsem se přistěhovala do New yorku a byla úplně na mizině, někdy jsem si koupila Vogue místo večeře. Prostě jsem měla pocit, že mě nasytí víc,“ prohlašuje Carrie v seriálu Sex ve městě. Moje řeč, mumlal jsem si tehdy pod své myší vousy. No a právě ten britský, ten „na obojí“, o 24 let mladší než jeho nejstarší, zaoceánský brácha, letos slaví stovku.

Claudia Schiffer v paříži roku 1989 očima Herba Rittse.

Psal se rok 1915 a redakce amerického Vogue se začala obávat hrozící izolace od Paříže. Nutno dodat, že právem. Módní průmysl v usA byl v plenkách. Jakmile první světová válka ztížila přepravu zboží přes oceán, bylo jasné, že stejně jako se evropská móda nějaký čas nepodívá do Ameriky, nedostane se evropa k Vogue.

Proto dal Condé Montrose Nast (zakladatel vydavatelství Condé Nast Publications, které dodnes Vogue vydává) zelenou britské verzi – a ta se ihned po svém spuštění roku 1916 začala těšit nemalému úspěchu. „Předpověď podzimní módy,“ psalo se na obálce prvního čísla. Jak výstižné! Vogue přece o vývoji módy neinformuje. Předpovídá ho.
Celé století nato probíhá v londýnské National Portrait Gallery retrospektivní výstava ikonických fotografií Vogue 100: A Century of style sponzorovaná podnikatelem Leonem Maxem. „Pro ty, kteří se zajímají o fotografii, módu, slávu a časopisy, půjde o nevšední zážitek,“ slibuje Alexandra Shulman, jež britské edici od roku 1992 šéfuje.

Snímek limelight Nights (1973) Helmuta Newtona zachycuje Grace Coddington.

Postará se o to přes 280 výsledků prací, které magazín za dobu svého působení zadal předním fotografům. Na seznamu nechybí Cecil Beaton, Irving Penn, David Bailey, Patrick Demarchelier, Nick Knight, Herb Ritts, Mario Testino nebo Tim Walker. to abych jmenoval zlomek. Jedná se pravděpodobně o nejkrásnější způsob, jakým se můžete ohlédnout do minulosti a dopracovat se k esenci období, v nichž časopis vycházel.
Vezměme si třeba snímek Cecila Beatona pojmenovaný Fashion is Indestructible, tedy Móda je nezničitelná. ten vznikl v roce 1941, během bombardování londýna. Mráz po zádech z něj běhá stále. tehdy ilustroval skutečnost, že móda přežije i obklopená bombardováním, čelící destrukci.

Jiná fotka, limelight Nights od Helmuta Newtona, zase ukazuje zmíněnou Grace Coddington, jak se koupe v bazénu. to bylo v sedmdesátém třetím, po konci její modelingové kariéry, avšak dlouhých patnáct let před tím, než začala pracovat pro americký Vogue a stala se jednou z nejuznávanějších redaktorek módy všech dob. luxusem provoněná sedmdesátá léta jsou cítit z oblečení, sklenek vína i pohledů. Co dokáže s fotkou udělat emoce ve tváři...

Éra supermodelek osmdesátých let zase dosáhla svého zenitu, když roku 1990 obálku Vogue ozdobily dívky dalece přesahující to, co si většina lidí představovala pod povoláním modelky. Neukazovaly, jak se správně oblékat. ukazovaly, jak správně žít. Naomi Campbell, Lindu Evangelistu, Tatjanu Patitz, Christy Turlington a Cindy Crawford pohledem Petera Lindbergha je snad nemožné neznat.

Modelka Kirsi pyrhönen v Mongolsku v roce 2011 od Tima Walkera.

Z těch současnějších stojí za zmínku fotografie Kirsi Pyrhönen, již před pěti lety zachytil Tim Walker, jak jede v Mongolsku na jakovi. Celá tato módní story z prosincového čísla 2011 vyvolává v pozorovateli pocity, jako by sám v Mongolsku byl. Daří se jí totiž postihnout něco, co pouhé fotky krajiny postihnou jen těžko – náladu.

Je-li pro vás výstava lákadlem, ale do 22. května se do londýna nestihnete vydat, můžete ještě využít druhé šance, kterou bude představovat její pokračování v Manchester Art Gallery od 24. června do 30. října. Anebo si přes www.npg.org.uk pořídit stejnojmennou knihu a hřát se jejími stranami, třeba i až zem znovu pokryje sníh...