Už ve druhé polovině devatenáctého století moravská metropole zbohatla a stala se významným hospodářským i kulturním centrem. Měla výhodnou polohu mezi Prahou a Vídní a vlivy z obou center se na brněnské architektuře výrazně projevily. Po vzoru obou metropolí stavěla honosné paláce a kostely v pásu zbouraných městských hradeb. Brněnský „Ring“ byl sice komornější, než ten vídeňský, ale obohatili ho stejní architekti: Theofil Hansen, August Siccard von Siccardsburg, Eduard van der Nüll, Heinrich Ferstel, Ferdinand Fellner a Hermann Helmer.
Éra secese a Jurkovičova vila
Po období historismu přišla éra secese a moderny a v Brně se opět sešly osobnosti vídeňské i pražské scény. Z žáků fenomenálního Otto Wagnera z vídeňské umělecké akademie tam zanechali stopy krnovský rodák Leopold Bauer, autor několika vil a především Reissigova rodinného domu, označovaného jako převratná stavba architektonické moderny. Dům nemocenské pokladny navrhli další wagneriáni Hubert a Franz Gessnerové, rodáci z Valašských Klobouk. V podobném stylu projektovali i Bohumír F. A. Čermák nebo Jan Mráček. V Brně působil i Dušan Jurkovič, který si tam postavil vzhledem téměř pohádkový dům, nedávno otevřený veřejnosti. Dva slavní brněnští rodáci kupodivu tak výrazné stopy nezanechali – Adolf Loos projektoval jen interiér Bauerova zámečku (dnes v areálu výstaviště), z části dochovaný. Zakladatel české moderní architektury Jan Kotěra v rodném městě žádnou budovu nepostavil, zato jeho žák Josef Gočár navrhl v Brně jedno ze svých vrcholných děl ve stylu moderny - Jarůškův dům.
Skvělá meziválečná scéna: Kotěrovi žáci a jejich stopy
Skvělá byla meziválečná brněnská scéna. Zásluhou osobností, jako byli Kotěrův žák Bohuslav Fuchs, dále Ernst Wiesner, Jindřich Kumpošt, Jan Víšek, Josef Polášek, Sigmund Kerekes, Heinrich Blum, Otto Eisler, Jiří Kroha, Emil Králík, Mojmír Kyselka, Eduard Žáček, Oscar Skrabal, Josef Kranz, Bedřich Rozehnal a mnozí další se v moravské metropoli již v polovině dvacátých let prosadila avantgardní konstruktivistická a funkcionalistická architektura. Vznikla tu nová škola při Vysokém učení technickém, fungovala i německá technika. Zásadní byl rok 1928: k desátému výročí vzniku Československé republiky bylo otevřeno velkoryse navržené výstaviště s pavilony od brněnských Fuchse, Králíka, Čermáka nebo Krohy, ale i významných pražských projektantů Kamila Roškota, Josefa Gočára, Pavla Janáka, Josefa Havlíčka nebo Oldřicha Starého. Ústřední pavilon Kotěrova žáka Josefa Kalouse a konstruktéra Jaroslava Valenty s parabolickými nosníky je dodnes epochální stavbou. V rámci Výstavy soudobé kultury vznikla i minikolonie rodinných domků, zvaná Nový dům. Inspirací byla o rok starší výstavní kolonie ve Stuttgartu se stavbami Le Corbusiera, Ludwiga Miese, Waltera Gropia a dalších.
V Brně ovšem vyrostly další moderní stavby všeho druhu: vily, činžovní a družstevní domy, administrativní budovy, bankovní paláce, lázně, školy, biografy, kavárny, obchodní domy, kostely, ba i snad nejkrásnější moderní krematorium na našem území od Ernsta Wiesnera. Prudce se rozvíjející město, v němž se uplatňovali stejnou měrou umělci české, německé i židovské národnosti, bylo vůči avantgardním tendencím velmi tolerantní. Vilu pro Fritze Löw-Beera (bratrance Grete Tugendhatové) pak v polovině třicátých let navrhli vídeňští architekti Norbert Schlesinger a Rudolf Baumfeld (dům je trochu neprávem málo známý).
Vzhledem k uvedeným skutečnostem proto asi nepřekvapí, že bohatá a moderní architektuře nakloněná rodina Fritze a Grety Tugendhatových oslovila tehdy již renomovaného architekta-perfekcionistu Miese. Ten měl za sebou vizionářskou studii skleněného mrakodrapu (1922) projekty několika velkoryse navržených rodinných domů a právě dokončoval návrh německého pavilonu na světové výstavě v Barceloně 1929. S ním měl problémy – velmi konzervativní Španělé podobnou architekturu odmítali a dům po výstavě zbořili, teprve v roce 1986 vznikla na původním místě replika Miesovy stavby, která je dnes - samozřejmě vedle Gaudího prací - jednou z nejnavštěvovanějších atrakcí katalánské metropole.
Less is more
Nás může těšit, že máme v Brně Miesův originál. Ludwig Mies byl ve třicátých letech ředitelem školy Bauhaus, po nástupu nacistů odjel do USA, kde pak působil. K jeho slavným poválečným realizacím patří mrakodrap Seagram v New Yorku, kampus Illinoiského technologického institutu a domy na Lake Shore Drive v Chicagu nebo Muzeum moderního umění v Západním Berlíně. Mies zůstal celý život věrný minimalismu, jeho stavby, bytové zařízení a detaily však každého nadchnou precizností a důmyslností. Kdysi se postmodernisté snažili shodit jeho slavné rčení „Less is more“, tedy „Méně je více“, když ho pozměnili na „Less is bore“ – „Méně je nuda“. O tom, jak se mýlili, se budete moci sami brzy přesvědčit na vlastní oči v rekonstruované vile Tugendhat. K historii domu, jeho kontroverznímu přijetí českou avantgardou a samozřejmě i jeho rekonstrukci se v této rubrice ještě vrátíme.
