Známá stařenka, sedící s hůlkou a s černými brýlemi na chodbě soudu a dojemně či zarputile (jak pro koho) trvající na své pravdě, je představena jako bytost na pozadí doby, v níž účinkovala, ale svou roli si sama nenapsala. Je to vlastně příběh neautentické osoby, která přijímala masky, v nichž pak vystupovala v soudních procesech, jako by se jednalo o divadelní představení. Vlastně i své jméno Brožová přijala jako převlek: jmenovala se po otci Biedermannová, ale protože bylo vhodné, aby zrádce lidu soudil kdosi s českým příjmením, začala od roku 1950 vystupovat se jménem po matce.
Z hlediska obrazu osobnosti se jeví jako významná epizoda v mládežnickém divadle, kam mladá Ludmila, dcera z pražské středostavovské rodiny, nastoupila po osvobození v roce 1945. Přestože herečkou byla jen pár let a žádnou velkou díru do uměleckého světa neudělala, zůstalo hodně „divadelního“ v jejím naturelu po celý život. Sklon k patetickému, až hysterickému přednesu, v němž se zalíbením dramaticky nechává stoupat či klesat svému znělému hlasu, byl dobře uplatnitelný v inscenovaných soudních procesech a udělal patřičný vliv na publikum, na vyšší místa – a nejspíš i na obžalované. Ludmila Brožová jistě věřila tomu, co říká, ale ještě důležitější bylo její položení se do role, její střevní patos, s nímž deklamovala své fráze, které však měly pro odsouzené drtivý dopad.
Vězení ukončila milost prezidentaKomunistická prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová si ze svého původně šestiletého trestu odpykala rok, devět měsíců a dva dny. V den svých 89 narozenin, 21. 12. 2010, byla propuštěna milostí prezidenta republiky. |
V dokumentu je srozumitelně předveden životaběh této ženy: její soudní štace počínaje procesy na jižní Moravě, kde komunisté likvidovali spontánní protikomunistickou rezistenci, poté v procesu tzv. číhošťského zázraku. Vždy se part mladé soudružky, ženy zřejmě nikoli bez jistého půvabu, skvěle osvědčil. Vrchol přišel samozřejmě v monstrprocesu s Miladou Horákovou a spol.
K ženě a její profesní dráze se vyjadřují historici, někdejší vězni, potomci jejích obětí a soudci, kteří s ní přišli do styku. Její kariéra po šibeničních procesech pokračovala, byť již nikoli s takovou razancí: byla přeřazena do Rokycan a později do Plzně, kde zůstala v referátu pro mládež zaměstnaná až do odchodu do důchodu v polovině 70. let. Život to byl z její strany vedený možná snad i vyrovnaně, podle role, kterou přijala za svou a od níž nikdy neuhnula. Tak jako správný herec respektuje jen svůj předepsaný text, tak ani ona nepustila do svého života jedinou pochybnost. Byla herečkou a tou zůstala.
