Bruselský styl je už dnes pojem všeobecně známý. Označuje stavby a design, které vznikly krátce po světové výstavě v belgické metropoli, jež se konala v roce 1958 a na níž nečekaně zazářil československý pavilon. Ten již neměl naprosto nic společného se stalinistickou architekturou neblahé předchozí éry. Navazoval jednak na odkaz meziválečné avantgardy, ale byl také ovlivněn trendy, které se ve světové architektuře a designu objevily v padesátých letech v západní Evropě a Americe. Typické bylo užití subtilních konstrukcí, velkých prosklených ploch, hliníkových profilů, závěsných stěn a také plastů. Objevily se zaoblené a kónické tvary, které byly trochu reakcí na oblíbené filmy se sci-fi tématikou (vzpomeňme jen na Polákovu Ikárii XB-1, která fascinovala a inspirovala i tvůrce Star Treku).
Svou roli sehrál i výtvarný styl op-art, který se tehdy objevil na scéně a jehož hlavním představitelem byl Victor Vasarely. Češi k tomu ještě přidali pověstné skleněné plastiky, lustry nebo třeba mozaikové stěny, které pokrývaly zdi našeho pavilonu, přeneseného z Bruselu do Prahy (a bohužel již neexistujícího – zničil ho požár na pražském Výstavišti na počátku devadesátých let). Bruselský styl se u nás vyčerpal v polovině let šedesátých, kdy na něj plynule navázal tzv. brutalismus.
Havířovské nádraží
V Praze v první polovině šedesátých let vzniklo několik cenných interiérů, z nichž připomínám Laternu magiku v paláci Adria od tvůrců bruselského pavilonu Františka Cubra, Josefa Hrubého a Zdeňka Pokorného, dále známé premiérové Kino 64 U Hradeb v Mostecké ulici s populárním snack-barem, bufet Sputnik v pasáži Černá růže a snad nejhezčí z nich – klenotnictví na Václavském náměstí, na jehož návrhu spolupracoval architekt Luděk Čech s několika špičkovými výtvarníky. Dokonce i na Pražském hradě najdeme příklad „bruselu“ – je jím tzv. Nová obrazárna architekta Jaroslava Fragnera s výrazným motivem zašpičatělých lamp. Až na ten poslední jsme ani jeden z těchto interiérů nedokázali ochránit. Opravena byla sice tzv. Bruselská restaurace, přenesená rovněž do Prahy, ale tam jsou dnes kanceláře. A tak už si jen můžeme zajít zavzpomínat do nějakého „retro“ podniku, který vznikl inspirován bruselským stylem – třeba do Kaaby v pražské Mánesově ulici, kam chodí meditovat nad šálkem kávy kolega David Vávra.
Více pozůstatků bruselského stylu se dá najít spíše mimo naši metropoli. V Brně je to především věžový hotel Continental architekta Zdeňka Říháka v Kounicově ulici s krásnou vstupní halou nebo budova administrativy brněnského výstaviště. Další stavby najdeme třeba v Mladé Boleslavi, v Mělníku a jiných městech. Mnohé nejsou památkově chráněny a postupně mizí.
A právě takový osud možná potká i jeden z nejkvalitnějších příkladů bruselského stylu s přesahem k brutalismu na našem území, odbavovací halu vlakového nádraží v Havířově z let 1964-69 (autor akad. architekt Josef Hrejsemnou). Ta má lapidární tvar s proskleným průčelím, markýzou, hodinami a neonovým nápisem. Uvnitř pak vestavěným polopatrem, k němuž vede elegantní diagonálně trasované schodiště, a fantastickým stropem, který pokrývá dynamicky tvarovaný plastický rastr, připomínající moderní skulpturu nebo obraz ve stylu geometrické abstrakce nebo op-artu. Řada původních zařízení v hale neslouží svému účelu, ale to lze snadno napravit.
Zničit toto komplexní umělecké dílo by byla velká škoda. S kvalitní opravou podobných zařízení mají navíc v sousední Ostravě zkušenosti – to se podařilo v případě obdobně řešeného a jen o něco mladšího hlavního nádraží. Samozřejmě chápu různé argumenty, které se v souvislosti s rušením a následnou demolicí různých terminálů objevují. Na druhé straně bychom se neměli zbavovat děl, která vysoce přesahují provinční charakter a dokonce působí často moderněji, než některé současné kreace. A ještě ke kolující petici za záchranu havířovského nádraží. Najdete ji i s kvalitní dokumentací, připravenou studentem architektury Adamem Guzdkem na stránkách peticehavirov.cz. Přiložen je i návrh na památkovou ochranu, který zatím bohužel na Ministerstvu kultury neprošel.
