Buddha-Bar má konkurenci. V tržnici

Jestli nerozumíte, když se řekne "fresh pomelo, spring onion, Chinese cabbage, ginger, lychee, Hanoi crab, krupuk chips and shiso leaf sauce", nejste v SaSaZu vítáni.

Jde o popis vietnamského letního salátu z jídelního lístku restaurace SaSaZu, který je - v tištěné i online verzi - pouze anglicky. Vzbuzuje to pochopitelně otazníky: neuvědomili si provozovatelé, že se jejich podnik nachází v České republice? Nestojí o české zákazníky nebo jsou zařízeni jen na Čechy, kteří jsou dostatečně cool na to, aby mluvili plynule anglicky? Nebo snad nemohli najít nikoho, kdo by jim lístek přeložil?

Zmatek na jídelním lístku Jenže ona tady nepomůže ani dokonalá angličtina - zdejší jídelní lístek totiž nedává moc smysl ani rodilým mluvčím. Je to jeden velký zmatek. Třicet pokrmů je rozděleno do pěti různých skupin - Sambal, Otak-Otak, Flame, Roti a Tai-Tai Grill. Každá ze skupin je popsána (například "Tai-tai je slavné thajské jídlo s lepivou rýží, kokosem a listy pandanu" - samozřejmě jen anglicky), ale s pokrmy, které do ní patří, souvisí název skupin jen velmi volně (kupříkladu samotné tai-tai restaurace vůbec neservíruje).

Aby nejasností nebylo málo, neexistuje způsob, jak z popisů jídel nebo cen určit, co je předkrm a co hlavní jídlo. Jeden by tedy soudil, že všechny pokrmy budou podávány ve stejných - spíše menších -porcích. Není tomu tak. A nepomůže vám ani obsluha - náš číšník nám poradil, abychom si každý objednali tři chody. Protože ale některé z nich byly celkem velké, měli jsme nakonec na stole víc jídla, než jsme kdy mohli sníst.

Podivuhodně (ne)organizovaná restaurace SaSaZu je součástí nedávno otevřeného stejnojmenného megaklubu v holešovické tržnici. Je to velký, rušný, impozantní prostor stylem připomínající BuddhaBar. Tento starší klub, bar a restauraci v asijském stylu však SaSaZu v popularitě rychle překonává. Prostředí je tu totiž opravdu úžasné.

Prostoru vévodí jemně formované lampy geometrického tvaru, které visí z vysokých stropů starého průmyslového skladu. Jídlo vypadá skvěle a - pokud na tom někomu záleží - chodí sem samí krásní mladí lidé. Je jasné, že tenhle podnik se chce stát součástí velkého světa a zařadit se po bok podobných klubových restaurací v Londýně nebo New Yorku. Jenže k tomu mu ještě chybí až příliš mnoho.

Kdo rozhodně ví, co dělá, je šéfkuchař Shahaf Shabtay. V eklektické směsi většinou jihovýchodoasijských pokrmů se zračí jeho rozsáhlé mezinárodní zkušenosti. Salát z thajské papáji (110 Kč), jedna z jeho specialit, je chytrou kombinací nastrouhané zelené papáji, čerstvých bylinek, opečených oříšků kešu a zelených fazolek ve výrazném limetkovém dresinku.

Zachutnal mi i babi ketjap (190 Kč), pokrm, na němž si rychle vypěstujete chuťovou závislost. Jde o indonéský recept na vepřové ve sladké sójové omáčce, jež šéfkuchař invenčně doplnil japonskými nudlemi udon a nakládanou zeleninou na čínský způsob.

Chuťový rozsah jídel v SaSaZu je daleko širší než cokoli, co si můžete dát v Buddha-Baru, a stravitelnější jsou i ceny. Nejdražším pokrmem na lístku je humr na vanilce a mirinu (485 Kč; mirin je druh japonského rýžového vína), který byl pro mě shodou okolností i jedním z největších zklamání. Přestože porce humra byla velkorysá a maso bylo uvařené tak akorát, jeho jemná chuť byla příliš zastíněna vanilkou a mirinovou omáčkou a nevyhovoval mi ani způsob podání - na plátcích zhnědlého, mastného lilku. Přesto se tady dělá víc než dost jídel, za nimiž se sem vyplatí zajet.

A tohle jídlo je čí, prosím?
Tedy pokud vydržíte tu příšernou obsluhu. Během jediného večera jsme zažili víc omylů, zpoždění a nejrůznějších problémů, než kolik jsem jich viděla za posledních několik měsíců. Jeden z mých spolustolovníků dostal dvě jídla naráz, takže než dojedl první, druhé mu vystydlo, a když konečně donesli jídlo i nám ostatním, tak on už měl téměř snědeno. Číšníci netušili, komu patří který pokrm, a protože nikdo neodnesl nádobí po prvním chodu, jedli jsme další chody mezi špinavými talíři a miskami.

Štěstí jsme neměli ani na nápoje. V SaSaZu nemají nápojové ani koktejlové menu, jen vinný lístek. Když se kamarádka ptala, jaké mají rozlévané víno, nabídla jí servírka jen jedinou možnost, přestože rozlévají více druhů, a ještě jí pak zapomněla přinést druhou sklenku. Když nám došlo pití, bylo naprosto nemožné sehnat číšníka, aby nám donesl další.

Asi měli všichni plné ruce práce s důležitějšími hosty. Zdálo se, jako by některé stoly byly obsluhovány se speciální péčí; my jsme například nedostali horké ručníky na utření rukou před jídlem, i když jiným hostům je přinesli (při své druhé návštěvě už to bylo lepší, ručník jsem dostala, a obsluha byla tehdy obecně kvalitnější, i když pořád ne dokonalá).

Místo toho jsme byli svědkem hlasité scény, kdy hned vedle našeho stolu jeden z manažerů křičel na servírku, a nepříjemné reakce jiné servírky, kterou očividně rozčílilo, že jsme nechtěli sníst jídlo, jež jsme si neobjednali.

Stejně jako mnohé další zdejší pseudosvětové podniky i SaSaZu skončila na půl cesty. Když hosté zaplatí několik tisíc korun v restauraci, jejíž součástí je i hudební klub, měli by do něj v jakémkoli civilizovaném městě vstup zdarma. Ne tak v SaSaZu.

Chtějí-li si hosté po večeři zatancovat, musejí řádně zaplatit vstup. Což asi není nejchytřejší nápad, když uvážíte, že se jedná o klub s kapacitou pro 2500 lidí, který bude vypadat prázdně, i kdyby se jim sem podařilo nalákat tisícovku lidí. Místo toho, abychom se tu ještě trochu pobavili a objednávali si drinky, jsme tedy odešli.

Kdybychom zůstali, mohli jsme se do restaurace vracet až do zavírací hodiny ve tři ráno. Víc příšerných zkušeností s obsluhou se mi ale už riskovat nechtělo. Ani za další porci jejich slavného papájového salátu.