Buddy Holly boural představy tatíků

Jeho kariéra trvala jen rok a půl. Přesto se mu podařilo navždy změnit populární hudbu druhé poloviny 20. století. Beatles, Rolling Stones, Bob Dylan, Bruce Springsteen, Elton John... Ti všichni vděčí za prvotní impulz nenápadnému mladíkovi s velikými brýlemi, kterému bylo v době jeho tragické smrti teprve dvaadvacet! Říkal si Buddy Holly a v září by se dožil pětasedmdesáti let.

U příležitosti letošního výročí jednoho z nekorunovaných králů amerického rokenrolu vycházejí hned dvě albové pocty. Jedna nese název Rave on Buddy Holly a sešli se na ní Paul McCartney, Patti Smith a Lou Reed. Druhá se jmenuje Listen to Me: Buddy Holly a pyšní se přítomností Ringa Starra, Briana Wilsona z Beach Boys či Erika Idlea z Monty Pythonova létajícího cirkusu. Oběma projektům požehnala vdova po slavném muzikantovi Maria Ellena Hollyová, která byla ve druhém měsíci těhotenství, když se letadlo s jejím novopečeným manželem zřítilo poblíž městysu Clear Lake ve státě Iowa.

Místo nehody, při níž zahynuli i průkopník chicano rocku Ritchie Valens (La Bamba, Donna) a zpívající diskžokej Big Bopper (Chantily Lace), označuje pomník ve tvaru Buddyho hranatých obrouček. Nešťastné datum 3. února 1959 vešlo díky hitu American Pie countryrockového písničkáře Dona McLeana do dějin jako „Den, kdy zemřela hudba“. Snad proto se Pavel Bobek vždycky rozčílí, když tuhle písničku o ztrátě americké nevinnosti slyší v podání Madonny. On sám udělal Hollymu svou verzí vypalovačky Oh, Boy lepší službu.

Před několika lety se v časopise Rolling Stone objevil žebříček padesáti nejdůležitějších hráčů všech dob. Kdo myslíte, že měl číslo 13? Ještě výmluvnější je však skutečnost, že Paul McCartney neváhal skoupit práva na všechny Hollyho písničky. Nutno přiznat, že na CD Rave on Buddy Holly dělá sir Paul dojem nejvěrnějšího fanouška. Jeho echt syrová verze skladby It’s So Easy nás rázem vrátí do časů, kdy liverpoolští „Brouci“ maturovali z bigbítu v zaplivaných hamburských lokálech.

Příliš černý humor

Pro dnešní posluchače znamená jméno Buddyho Hollyho především písničky That’ll Be the Day a Peggy Sue. Tu první inspirovala věta Johna Wayna z kultovního westernu Johna Forda Stopaři. Druhá se původně nazývala Cindy Lou, pak ji však autor přejmenoval na počest dívky svého bubeníka.

Hollyho inteligentní a rozmanitý repertoár, podpořený valivým, exotickým rytmem jeho skupiny Crickets, nabourával zažité představy tatíků o hloupých a stereotypních odrhovačkách, jimiž se baví jejich děti. Sám Holly v závěru své krátké umělecké (i životní) dráhy přesídlil do Greenwich Village, centra mladých folkařů, a pořídil tu akustické nahrávky, které se od jeho dřívější produkce velmi liší.

Prý chtěl také uskutečnit jakousi fúzi rokenrolových a soulových hudebníků. Uvažoval o natáčení s Rayem Charlesem a královnou gospelu Mahalií Jacksonovou. Rovněž se zapsal do Strasbergova Actors’ Studia a doufal, že se stane hercem. Nic z toho se mu bohužel nesplnilo.

Nebýt tahanic s vydřidušským manažerem Normanem Pettym, možná by se na to strastiplné zimní turné po americkém Středozápadě nevydal. Existuje člověk, který v onu osudnou noc jen o vlásek unikl smrti, protože se na poslední chvíli rozmyslel a rozhodl se na další zastávku turné dojet autobusem. Tou osobou je tehdejší kytarista obnovených Crickets a nynější hvězda outlaw country Waylon Jennings. „Doufám, že ti v tom autobuse zmrzne zadek!“ zavtipkoval tenkrát Buddy Holly. „Doufám, že s tebou ten krám spadne!“ vrátil mu laskavost Waylon. Už půl století se mu tahle věta vrací jako zlý sen...

Snad proto se neobjevil ani na jednom z alb vydaných u příležitosti zpěvákova zářijového jubilea. Výčet osobností na obou cédéčkách je přesto pozoruhodný, už proto, že zdaleka ne u všech bychom hledali přímou souvislost se stylem, jemuž zde vzdávají hold. Stevie Nicks, Fiona Apple, Linda Ronstadt, Natalie Merchant... A z kapel My Morning Jacket, Modest House či Cobra Starship. Hollyho hudební záběr byl zkrátka širší, než si ti, kdo ho dávají jen do jediné škatulky, uvědomují.

Ostatně na jeden zásadní přesah jeho hudby se zapomíná, přestože jde o nejkrásnější důkaz toho, že Buddyho poslední cesta nebyla zbytečná. 31. ledna 1959, tedy pouhých pár dnů před svou smrtí, prý při vystoupení v minnesotském městečku Duluth zachytil dychtivý pohled kluka, co stál přímo pod pódiem. Ten sedmnáctiletý výrostek se jmenoval Robert Allen Zimmerman, my ho však známe jako Boba Dylana. A pak že náš osud nikdo neřídí: vždyť Buddy Holly snil o dráze rokenrolové hvězdy od chvíle, kdy ve svém rodném městě navštívil koncert Elvise Presleyho...