Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Budeme si hrát na mučení!

Kultura

  10:18
PRAHA - Marjane Satrapiová slavila úspěchy už se svým komiksem Persepolis, jeho filmová animovaná podoba jí ještě více otevřela dveře do světa. Film, který má potenciál oslovit dospělé i odrostlejší děti, už má na kontě Cenu poroty z Cannes.

Svéhlavé dítě. Malá Marjane se odmítá přizpůsobit. foto: ArtcamReprofoto

Svérázný průvodce životem dospívající dívky, ale i originální exkurz do historie Íránu - obojím je Persepolis. Marjane Satrapiová v kresleném příběhu zachytila podstatný fragment svého života, počínaje idylickým dětstvím v Teheránu přes politický převrat v zemi a následné represe po odchod do Evropy a divoké studentské období ve Vídni.

Hodnocení LN: * * * *

Persepolis
Francie 2007

Scénář: Marjane Satrapiová
Režie: M. Satrapiová, V. Paronnaud
Hrají ve francouzské verzi: Chiara Mastroianni, Danelle Darrieux, Catherine Deneuve
Distribuce v ČR: Artcam
Premiéra: 29. 11. 2007

Sama „exotičnost“ příběhu by ovšem nebyla nosná, kdyby se neopírala o autorčin gigantický nadhled a nekompromisní humor. Marjane Satrapiová je nesmírně energická žena, která by vzbudila rozruch i v otrlé západní společnosti, natož v sešněrovaném Íránu.

Autorka své zážitky zpracovala prostřednictvím jednoduchých černobílých komiksových kreseb, které poskytují dostatek prostoru pro filmovou a animační zkratku. Výtvarná invence tu jde tedy ruku v ruce s invencí vypravěčskou, což znamená, že akcent leží na paradoxech a trefně podaných faktech či zážitcích. Leckteré jsou překvapivé nejen způsobem interpretace, ale i samy o sobě: například historky z autorčina dětství, kdy se v Íránu dalo žít vcelku spokojeně a tamní děti byly naočkované atributy americké spotřební kultury, o níž jsme tehdy v sedmdesátých letech v socialistickém Československu neměli ani tušení.

Malá Marjane, vychovávaná liberálně smýšlejícími rodiči a velmi otevřenou babičkou, se snaží pochopit okolnosti postupně bublajícího politického klimatu a chce si srovnat v hlavě rozporuplné informace, jež slýchá doma a ve škole. Laskavý otec tedy zvídavému dítěti převypráví, „jak to bylo doopravdy“. Tahle záminka poslouží jako prostor pro kapitolu, jež by se dala nazvat Íránské dějiny v kostce. Sekvence výtvarně stylizovaná jako dětské vystřihovánky či orientální leporela velmi dobře poslouží pro lepší orientaci v tématu, a člověk tak rázem mnohem lépe ocení, o čem že to Satrapiová ve svém příběhu vypráví. (Krom toho, že si doplní mezeru ve vzdělání.) V podání Satrapiové je i lekce z dějepisu velká zábava, kterou navíc dokáže korunovat scénkou, v níž si děti hrají na školním dvoře na mučení.

Autorský vypravěčský rukopis dává skvěle vyniknout svéhlavé osobnosti hlavní hrdinky, která se nechce smířit s paradoxními zákazy. Odmítá si halit hlavu do šátku, naopak si na záda bundy napíše „Punk is not ded“ a dál trvá na všem, nač je zvyklá. Jen musí desky svých oblíbených heavymetalových skupin shánět u veksláků na černém trhu. Rodiče ji raději „schovají“ u příbuzných ve Vídni, kde ovšem začne další hodně divoká kapitola z Marjanina života...

Kouzlo filmu Persepolis spočívá mimo jiné v tom, že Satrapiová staví na stejnou úroveň politické události a holčičí trápení. Stejné „vážnosti“ se tu dostane vpádu Saddámových vojsk jako trablům zamilované holky. Jinými slovy, obojí je stejně vtipné, aniž by to bylo jakkoli zlehčováno.

Satrapiová čerpala ze svých čtyř komiksových knih, nicméně na filmu není nijak znát, že se do něj něco podstatného nevešlo. Čiší z něj naprostá tvůrčí svoboda a originalita, díky níž je snadné odpustit tu a tam vláčnější tempo.