A taky pochopíme, proč ta doba a její spory dodnes vzbuzují v těch, kteří ji zažili, takové emoce. Politika je dnes normální profesí jako každá jiná. Tehdy to byl pro pár lidí, kteří byli připraveni, životní úkol, jenž před ně postavil osud. Dnes jsme na tom všichni líp než v roce 1990 nejen po materiální stránce. Ale takové výzvy před nás osud nestaví; v tom jsme chudší.
Vizionář, nebo chaot?
Podle konvenčních měřítek byl Tomáš Ježek jen průměrně úspěšný politik, kterého provázela smůla. Heroický a většinově aplaudovaný výkon odvedl při malé a velké privatizaci a prosazování myšlenky restitucí. Jako ministr ovšem skončil už v roce 1992, kdy ho Václav Klaus nejmenoval do své vlády.
V privatizaci pokračoval jako šéf Fondu národního majetku (FNM). Z něj ho v roce 1994 vytlačili jeho straničtí kolegové Skalický a Češka. O rok později vystoupil ze strany ODA, již zakládal, na protest proti vykonstruované aféře kolem BIS, kterou strana rozpoutala. V roce 1996 ho ve volbách do Senátu, který pomáhal prosazovat do ústavy, porazil sociální demokrat Egon Lánský, což může posloužit jako učebnicový příklad toho, že demokracie vskutku není spravedlivá.
Později se stal členem Komise pro cenné papíry, kde dokázal pro svůj milovaný kapitálový trh mnoho, ale opustil ji rovněž v podivné atmosféře. A letos v květnu mu vědecká rada národohospodářské fakulty VŠE odmítla udělit profesuru (členy vědecké rady je mnoho Ježkových dlouholetých kolegů včetně prezidenta Klause, který nehlasoval, ovšem účastnil se diskuse). Úspěšná kariéra, nebo neúspěšná? Je Ježek vizionář, anebo chaot, který neumí vyjít s ostatními?
V určitém smyslu Ježek (a ostatní tahouni ekonomické transformace) vizionář určitě byl. Viděl před sebou vizi tržního řádu tam, kde normální lidé neviděli nic. Přesněji řečeno viděli jen to, co stálo. Co když místo všech prodejen potravin a mandlů vzniknou bary a sexshopy? Co čeká mé děti, když zanikne naše textilka? (V klasické ukázce své přímočaré prostořekosti na to Ježek odpověděl: „Paní, to by bylo smutné, kdybyste si pro své děti neuměla představit lepší budoucnost než práci v textilce.“) Jeho psaní je (místy) krásné -a toto slovo používáme uvážlivě -nikoli kvůli nějakým výrazným slovesným kvalitám, nýbrž proto, že odkrývá pravdu o ekonomických procesech s takovou jistotou, jako by ji viděl před sebou.
Dnešní ministři, kteří přecházejí třeba z dopravy na zemědělství, tak psát nemohou, protože se s něčím takovým v životě nesetkali. „Věz, že ses vydal na cestu, kterou ještě nikdo nešel, a musíš použít metody, které ještě nikdo nepoužil. Nezalekni se proto osamění. Nenech se vyvést z míry dobrými radami těch, kteří si myslí, že tvojí cestou už prošli. Neprošli,“ píše Ježek v úvodu.
Boj proti „falešnému liberalismu“
Spor se svým spolužákem Klausem, jeho poradcem Dušanem Třískou a dalšími, který veřejnost asi nejvíc zajímá, Ježek pojímá jako boj proti „falešnému liberalismu“, proti těm, kteří nevědí, že k tomu, aby všichni mohli svobodně sledovat své vlastní cíle, je naprosto nutné, aby platila pravidla. V ekonomice to znamenalo zejména spor o regulaci kapitálového trhu.
Výsledkem tohoto sporu je velký paradox: Ježek, který byl posedlý myšlenkou pravidel a řádu, viděl jako svůj cíl anglosaský akcionářský kapitalismus, kde si podniky chodí na burzu pro peníze a akcie jsou rozptýleny mezi velké množství investorů. Jeho protivníci, kteří byli smířeni s tím, že konsolidaci kapitálu a nastolení pravidel musí předcházet „Divoký západ“, nasměrovali paradoxně ekonomiku k evropskému kontinentálnímu modelu, který kapitálovému trhu nedůvěřuje a před veřejným obchodováním dává přednost bankovnímu financování a uzavřeným vlastnickým strukturám.
Je to model ekonomicky i sociálně línější a je náchylnější ke korporatistickým společenským strukturám. Vytěsňování drobných akcionářů, jež v minulém volebním období schválila sněmovna napříč politickými stranami, bylo dalším hřebíčkem do rakve akcionářského modelu. Je sice otázka, zda by vůbec v malé zemi mohl hrát kapitálový trh takovou roli jako v USA, bezpochyby ovšem bylo možné zabránit rozkradení aspoň části z téměř 50 miliard, které zmizely z českých investičních fondů (Ježek se tu odvolává na odhad pracovníka Komise pro cenné papíry Libora Michálka).
Nakladatel také umístil citát s touto částkou na přebal knihy. Jako by si myslel, že na tuto cifru lze v obecném povědomí shrnout českou privatizaci. Sám Ježek by ale určitě byl první, kdo by s tím nesouhlasil.
Vizionář, nebo chaot?
Podle konvenčních měřítek byl Tomáš Ježek jen průměrně úspěšný politik, kterého provázela smůla. Heroický a většinově aplaudovaný výkon odvedl při malé a velké privatizaci a prosazování myšlenky restitucí. Jako ministr ovšem skončil už v roce 1992, kdy ho Václav Klaus nejmenoval do své vlády.
V privatizaci pokračoval jako šéf Fondu národního majetku (FNM). Z něj ho v roce 1994 vytlačili jeho straničtí kolegové Skalický a Češka. O rok později vystoupil ze strany ODA, již zakládal, na protest proti vykonstruované aféře kolem BIS, kterou strana rozpoutala. V roce 1996 ho ve volbách do Senátu, který pomáhal prosazovat do ústavy, porazil sociální demokrat Egon Lánský, což může posloužit jako učebnicový příklad toho, že demokracie vskutku není spravedlivá.
Později se stal členem Komise pro cenné papíry, kde dokázal pro svůj milovaný kapitálový trh mnoho, ale opustil ji rovněž v podivné atmosféře. A letos v květnu mu vědecká rada národohospodářské fakulty VŠE odmítla udělit profesuru (členy vědecké rady je mnoho Ježkových dlouholetých kolegů včetně prezidenta Klause, který nehlasoval, ovšem účastnil se diskuse). Úspěšná kariéra, nebo neúspěšná? Je Ježek vizionář, anebo chaot, který neumí vyjít s ostatními?
V určitém smyslu Ježek (a ostatní tahouni ekonomické transformace) vizionář určitě byl. Viděl před sebou vizi tržního řádu tam, kde normální lidé neviděli nic. Přesněji řečeno viděli jen to, co stálo. Co když místo všech prodejen potravin a mandlů vzniknou bary a sexshopy? Co čeká mé děti, když zanikne naše textilka? (V klasické ukázce své přímočaré prostořekosti na to Ježek odpověděl: „Paní, to by bylo smutné, kdybyste si pro své děti neuměla představit lepší budoucnost než práci v textilce.“) Jeho psaní je (místy) krásné -a toto slovo používáme uvážlivě -nikoli kvůli nějakým výrazným slovesným kvalitám, nýbrž proto, že odkrývá pravdu o ekonomických procesech s takovou jistotou, jako by ji viděl před sebou.
Dnešní ministři, kteří přecházejí třeba z dopravy na zemědělství, tak psát nemohou, protože se s něčím takovým v životě nesetkali. „Věz, že ses vydal na cestu, kterou ještě nikdo nešel, a musíš použít metody, které ještě nikdo nepoužil. Nezalekni se proto osamění. Nenech se vyvést z míry dobrými radami těch, kteří si myslí, že tvojí cestou už prošli. Neprošli,“ píše Ježek v úvodu.
Boj proti „falešnému liberalismu“
Spor se svým spolužákem Klausem, jeho poradcem Dušanem Třískou a dalšími, který veřejnost asi nejvíc zajímá, Ježek pojímá jako boj proti „falešnému liberalismu“, proti těm, kteří nevědí, že k tomu, aby všichni mohli svobodně sledovat své vlastní cíle, je naprosto nutné, aby platila pravidla. V ekonomice to znamenalo zejména spor o regulaci kapitálového trhu.
Výsledkem tohoto sporu je velký paradox: Ježek, který byl posedlý myšlenkou pravidel a řádu, viděl jako svůj cíl anglosaský akcionářský kapitalismus, kde si podniky chodí na burzu pro peníze a akcie jsou rozptýleny mezi velké množství investorů. Jeho protivníci, kteří byli smířeni s tím, že konsolidaci kapitálu a nastolení pravidel musí předcházet „Divoký západ“, nasměrovali paradoxně ekonomiku k evropskému kontinentálnímu modelu, který kapitálovému trhu nedůvěřuje a před veřejným obchodováním dává přednost bankovnímu financování a uzavřeným vlastnickým strukturám.
Je to model ekonomicky i sociálně línější a je náchylnější ke korporatistickým společenským strukturám. Vytěsňování drobných akcionářů, jež v minulém volebním období schválila sněmovna napříč politickými stranami, bylo dalším hřebíčkem do rakve akcionářského modelu. Je sice otázka, zda by vůbec v malé zemi mohl hrát kapitálový trh takovou roli jako v USA, bezpochyby ovšem bylo možné zabránit rozkradení aspoň části z téměř 50 miliard, které zmizely z českých investičních fondů (Ježek se tu odvolává na odhad pracovníka Komise pro cenné papíry Libora Michálka).
Nakladatel také umístil citát s touto částkou na přebal knihy. Jako by si myslel, že na tuto cifru lze v obecném povědomí shrnout českou privatizaci. Sám Ježek by ale určitě byl první, kdo by s tím nesouhlasil.
