26. června 2008 18:35 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

Byl to skvělý pán

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
Ad LN 14. 6.: Poslední ze silné generace
Před několika dny jsem se v autobuse dozvěděl, že zemřel Zdeněk Urbánek. Milý a skvělý pán. Poznali jsme se v kriminálu. V osmdesátých letech jsme byli spolu krátce uvězněni na jedné cele v Ruzyni. On starší, vážený a vzdělaný pán, já dvacetiletý hejsek. Palandy jsme měli vedle sebe. Po večerech mi dával přednášky o francouzských existencialistech. Huboval na mou ikonu, J. P. Sartra, a vyzdvihoval Alberta Camuse. Ne zle, sám se tomu smál. Až teeneegerovsky  popsal důvody jejich rozchodu. Srozumitelně, jasně a zábavně. Vyprávěl i o ženských. Pěkné večery. Za několik hodin dokázal zcela bezprostředně a přirozeně setřást věkový rozdíl, jako bychom byli letitými kumpány. Začal jsem mít o něho strach. Když svým roztřeseným hlasem vyprávěl, působil tak zranitelně, že jsem se bál o jeho hmotné tělo, které dlouho nevydrží a rozsype se. Hlavou mi běželo cosi o pěkné vizitce režimu, jenž má zapotřebí zavírat staré lidi. To jsem nevěděl, jak komunistům Zdeněk Urbánek leží v žaludku. Nikdy žádnou ideologii narozdíl od svých vrstevníků nepřijal, byl svůj.
Za ten čas krátkého věznění jsem získal neformální maturitní osvědčení. Jeho mladiství šarm byl okouzlující. Když nás potom pouštěli, pozval mě svým roztřeseným hlasem k sobě domů. Ať kdykoliv přijdu. Bylo mi líto, že se už možná neuvidíme. Obával jsem se brzkého dne, kdy uslyším, že Zdeněk Urbánek odešel. Byť na tom dnes nejsem lépe - byl jsem blbej. Jak jsem se mýlil! Jeho mladistvá jiskra za roztřeseným hlasem byla mnohem silnější. Během následujících let mu vycházely další knihy, stal se dokonce nakrátko rektorem Akademie múzických umění. Asi před čtyřmi lety jsme se viděli naposledy. Na hudebně-divadelním festivalu v Bohnicích. Vše si pamatoval.
Ozvěny jeho hlasu byly slyšet od našeho seznámení dalších neuvěřitelných dvacet let! Zpráva o jeho odchodu přišla v ranním autobuse z Prahy od fotografa Bohdana Holomíčka. On jel z pohřbu korunovaného Zdeňkovým oblíbeným pitím, já ze školních zkoušek, dodělávajíce si oficiálně vzdělání, které do mě kdysi pan Zdeněk s dalšími zasel. Už nezbyl čas ilegální semináře dokončit. Přišel listopad 89. Alespoň jednu zkoušku bych však chtěl před Zdeňkovou domácí katedrou složit a říci mu při ní: „A víte, kdo to má na svědomí?“
Martin Věchet, zakladatel Open Air Festivalu Trutnov a student teologie




Najdete na Lidovky.cz