Sonita Alizadeh je afghánská raperka a aktivistka, která se angažuje se v boji proti dětským a nuceným sňatkům. Proslavila se písní Dochtarforúší (Děvče na prodej), kde vypráví o bolesti patnáctileté Afghánky prodané vlastní rodinou. Promítla do něj vlastní zkušenosti – její rodiče se ji jako nevěstu pokusili prodat hned dvakrát.
Sonitin životní příběh zaujal íránskou dokumentaristku Rokhsareh Ghaemmaghami, která se rozhodla mladičkou hudebnici po tři roky natáčet. Vznikl dokument nazvaný prostě Sonita, působivé svědectví o vzpouře proti rigidní tradici i rodině a nelehké cestě za snem.
Snímek Sonita (2015) se u nás promítá v rámci festivalu o lidských právech Jeden svět. České publikum ho přijímá s nadšením – diváci jej zvolili za vůbec nejlepší film letošního ročníku festivalu.
Lidovky.cz: „Křičím za tělo, které se zlomilo pod tíhou cenovky,“ stojí v textu vaší nejznámější písně Dochtarforúší. Kolik let vám bylo, když se vás rodiče poprvé pokusili prodat?
Bylo mi deset. Tehdy jsem se nebála, byla jsem jen malé dítě a vůbec nechápala, co se děje, myslela jsem si, že je to jen hra. Podruhé už mi bylo šestnáct. Matka se rozhodla, že mě z Íránu, kde jsem tehdy žila, vezme zpět do Afghánistánu a provdá. Byla jsem v šoku a nevěděla, co mám dělat - měla jsem tolik snů, kterých jsem se nechtěla vzdát! Představovala jsem si svůj život jinak, nechtěla jsem odejít ze školy, opustit přátele...
A právě tehdy jsem se seznámila s Rokhsareh (Ghaemmaghami, režisérkou snímku Sonita) – slyšela moje nahrávky a zaujaly ji tím, že se afghánská dívka, která nemá v nikom oporu, vzepře svému osudu místo toho, aby se podvolila společenskému tlaku a rodině a udělala, co se od ní očekává. Prosila jsem Rokhsareh o pomoc, a ta se nakonec rozhodla dát mojí matce nějaké peníze. Matka se pak vrátila do Afghánistánu a já se konečně mohla začít věnovat své hudbě.
Videoklip k písni Dochtarforúší:
Lidovky.cz: Tvoje přání nejsou důležitá, říká vám ve filmu matka. Nemáš na výběr – provdat tě musíme, protože tvůj bratr potřebuje 9000 dolarů, aby si sám mohl koupit nevěstu. Jaký je to pocit, slyšet taková slova od vlastní matky?
Cítila jsem se strašně. Na druhou stranu, nebylo čemu se divit. Vyrostla jsem ve velmi konzervativní rodině, kde se na přání žen nebral ohled. Prodej mladých nevěst je v Afghánistánu rozšířený zvyk, hlavně v chudých rodinách – prodají dceru muži, který dobře zaplatí, a oni pak mají z čeho žít. Ale některé nežene chudoba, ale víra v tradice, myslí si, že provdat dívku v co nejmladším věku je správné a žádoucí.
Lidovky.cz: A když se nevěsta vzepře? V klipu k Dochtarforúší máte na tváři modřiny a krvavé šrámy...
Často se stává, že když nesouhlasíte, donutí vás násilím. To video inspirovala moje kamarádka, odmítla muže, kterého jí vybrali, a druhý den přišla do školy s oteklou tváří, protože ji doma otec a bratři zbili. Typický případ dětské nevěsty, došlo mi tehdy. Její příběh mi zůstal v hlavě.
JEDEN SVĚT NA LIDOVKY.CZ: |
Lidovky.cz: Stačilo málo a byl by to i váš příběh. Místo toho jste se stala jeho vypravěčkou. Proč jste si vybrala právě formu rapu?
Po útěku z Afghánistánu (před Tálibánem) jsem s částí rodiny žila v Íránu. Ve sportovním klubu, kde jsem tehdy pracovala, jsem poprvé uslyšela píseň od Eminema. Nevěděla jsem, o koho jde, a vůbec jsem tehdy neuměla anglicky, ale jeho projev mě moc zaujal a napadlo mě, že nejlepší způsob, jak vyprávět svůj příběh, je právě tahle hudba. Rapoval hodně rychle a já pochopila, že právě tímhle způsobem bych mohla lidem sdělit všechno, co mám na srdci. Kdepak popové písničky! V těch není pro komplikovaná témata dostatek prostoru. Začala jsem poslouchat íránské rapery, třeba Yaase nebo Hichkase, a učila se od nich, jak psát texty a formulovat svoje pocity. Moje hudba je protestní rap – vzpoura proti bezpráví v afghánské společnosti.
„Všechny afghánské dívky mají cenovku. Jsem jako ovce, kterou vychovali jen proto, aby byla pozřena.“
„Můj hlas nesmí být slyšet, káže šaría. Ženy musí být zticha.“
Lidovky.cz: „Je to tradice,“ argumentuje tvrdošíjně vaše matka ve prospěch dětských nevěst. Sama přitom kdysi jednou byla. Jak na vaši hudbu reagovala?
Rapu jsem se dlouho věnovala tajně, rodina o ničem nevěděla. Když to zjistili a matka viděla Dochtarforúší, zavolala mi a řekla, že to nebylo špatné. Neřekla skvělé, a vím, že není moc ráda, že rapuju, ale i tahle její slova... Poprvé v životě mi řekla, že se mi něco povedlo. Byla jsem opravdu šťastná.
Lidovky.cz: A zbytek vaší rodiny? Otec, bratři?
Moji první fanoušci byli mí kamarádi, ale rodina mě nejdřív nepodporovala, nevěřili, že bych mohla něčeho dosáhnout. Bratrům vadilo, že se věnuju hudbě, zakázali mi dokonce chodit na hodiny kytary s tím, že něco takového je pro mladé dívky nevhodné. Postupně se to ale změnilo. Začal je oslovovat příběh, který moje hudba vyprávěla, a postupně se s tím, co dělám, smířili.
Lidovky.cz: Vaše písně jsou dnes slavné, přesto jste dlouho marně hledala člověka, který by je nahrál...
Je to tak. Ženy v Íránu nemohou zpívat na veřejnosti bez povolení a v nahrávacích studiích se se mnou báli spolupracovat, aby se nedostali do potíží. Já to ale zkoušela dál a dál, pořád jsem věřila, že to vyjde někde jinde. Nejsem naivní a nečekala jsem zázraky, věděla jsem, že do spolupráce s ženou, navíc raperkou, se nikdo v Íránu hnát nebude. Ale byla jsem vytrvalá.
Český potlesk pro Sonitu.
Lidovky.cz: Proslavil vás hned váš první klip. Neměla jste v Íránu problémy?
Jak už jsem říkala, v Íránu jsem všechno dělala tajně. Teprve když jsem přijela do Ameriky, zjistili Íránci, že jsem svou hudbu natáčela a šířila už v Íránu a začali se o mě zajímat. Jenže to už jsem tam naštěstí nebyla.
O čem sní mladý Írán? ‚O Prorokovi si myslím, že to pěkně podělal‘ |
Lidovky.cz: Afghánci v Íránu čelí etnické diskriminaci a předsudkům. Jak se tam žilo vám?
Lehké to bohužel nebylo. Nemohla jsem například chodit do státní školy, lidé mě kvůli mému původu často přehlíželi... Přesto jsem za to dnes ráda. Těžkosti, kterými jsem procházela, mi daly sílu, naučily mě, abych se nikdy nevzdávala.
Lidovky.cz: Dnes žijete a studujete v USA. Ve filmu ale zazní, že nemáte žádný doklad totožnosti, jak jste se bez něj dostala až do Ameriky?
Hodně dlouhou cestou. Získala jsem stipendium na americké Wasatch Academy, načež jsem s paní režisérkou musela jet do afghánského Herátu, kde jsem se narodila, a domoci se tam potřebných dokumentů. Odtud jsme zamířily do Kábulu, kde mi nakonec vydali ručně psaný cestovní pas. Na ten jsem konečně mohla odletět do Ameriky. Naštěstí! Vůbec poprvé v životě mám svůj život ve vlastních rukách, nikdo mi nebrání v tom, abych se vzdělávala a mohla se svobodně rozhodnout, kým bych chtěla v budoucnu být.
Lidovky.cz: Co si přejete?
Snů, které bych si chtěla splnit, je tolik! Chtěla bych změnit svět. Hlavně bych ale chtěla přispět k vymýcení nucených sňatků v naší kultuře. Sama samozřejmě nic nezmůžu...
Poprvé v životě má svůj život ve vlastních rukou. Sonita chce vystudovat a stát se obhájkyní ženských práv.
Lidovky.cz: A co vaše hudba? Píseň Dochtarforúší oslovila celý svět.
Hudba může afghánským dívkám pomoct, aby změnily svůj život, podobně jako pomohla mně. Hudba je ten nejsilnější způsob, kterým můžete sdílet a vyprávět svůj příběh, a když mu lidé porozumí, pak vás třeba podpoří. Ale není všemocná. Potřebujete nejen podporu lidí, ale také nejrůznějších organizací a také vlády. A hlavně vzdělání. Chci se stát advokátkou a zaměřit se na oblast ženských práv. Pomáhat i jinak, než jenom svojí hudbou.
Nelítostná Holubice bojovala se Sověty i Talibanem. Strhující příběh afghánské válečnice |
Lidovky.cz: Na Západě si typickou Afghánku často představujeme jako slabou a ztrápenou bytost v burce. Jaké jsou afghánské ženy doopravdy?
Silnější než kdekoli jinde na světě. Jsou zvyklé na utrpení a ústrky, současné ale ctí kulturní zvyklosti a nejdůležitější je pro ně rodina. Jenže bohužel nemají ve společnosti zastání, hlas ženy u nás nemá žádnou váhu. Nemůže zaznít bez podpory někoho jiného, a když se přesto ozve, jeho „vzpurná“ nositelka se často stane terčem násilí.
Proto se chci po studiích vrátit do Afghánistánu. Naše země potřebuje vzdělané mladé lidi, zejména ženy, aby ji zmodernizovali a změnili.
SE SONITOU MLUVILA: Denisa Yaka, absolventka oborů íránistika a arabistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zabývá se moderní íránskou literaturou a společenskými a politickými otázkami soudobého Íránu a Afghánistánu. Věnuje se rovněž překladatelské činnosti a výuce perštiny. |
