Byt ve Skleňáku - rekonstrukce, která by zasloužila vystavit

V přemíře nejsmutnějšího braku, jenž ovládl předměstí, přece jen zazáří tu a tam architektura, která jest kladným přínosem současného vývoje a nutí k přemýšlení silou své poctivé a vážné snahy, silou svého výrazu a důsledností své koncepce. Jednou z takových jest i skupinový obytný dům Zemské banky na Dürichově náměstí (dnes náměstí Svobody, pozn. red.) v Praze Bubenči,“ těmito slovy komentoval v dobovém tisku vynikající architekt Josef Chochol práci svého mladšího kolegy, neméně vynikajícího architekta Richarda Ferdinanda Podzemného.

Stavba, které se brzy začalo říkat Skleněný palác nebo lidově Skleňák, opravdu snese nejpřísnější srovnání s nejlepšími stavbami své doby. Její autor se mimochodem podílel také na návrhu plaveckého areálu v pražském Podolí (který by velmi zasloužil rekonstrukci).

Ještě více přirozeného světla!

Pro každého architekta je možnost pracovat na rehabilitaci práce, které si váží, obrovskou výzvou a ctí. Nejinak tomu bylo pro Marcelu Steinbachovou, která byla požádána o úpravu jednoho z bytů ve Skleněném paláci. Zadáním bylo přizpůsobit byt současným potřebám s respektem k původním kvalitám (40 let komunismu se na interiéru bytu podepsalo dosti výrazně). Došlo i na drobné dispoziční úpravy - větší propojení bývalého bytu pro služku se zcela novou kuchyní a změnu designu a vybavení koupelny.

Koupelna a kuchyně, místa největších zásahů. Obě upraveny podle soudobého designu, který však výborně ladí se třicátými léty, obdobím vzniku domu.

V jedné z ložnic vznikla nová skleněná příčka mezi hlavní fasádou a zbytkem pokoje, a to především z akustických důvodů. Přece jen, od dokončení v roce 1937 se frekvence automobilů na přilehlé ulici Československé armády značně zvýšila a spolu s těžko udržitelným systémem podlahového vytápění dnes představuje asi hlavní vadu na kráse obyvatelnosti domu.

Přestože je tento nárožní byt prosvětlen ze tří světových stran (obsazuje celou hloubku stavby), jedním z témat rekonstrukce bylo zvýšení přítomnosti světla. Logicky proto interiéru dominuje bílá a její odstíny, a to nejen na stěnách a rámech dveří a oken, ale v kuchyni a v koupelně také na podlaze. Ta je občas doplněna výraznými tóny červené (marmoleum horizontálních ploch na skříňkách v centrální hale) nebo modré.

Kuchyně je řešena současným designem, s jednou polovinou uzavíratelných polic a s druhou otevřenou. V koupelně jsem si intenzivně uvědomil, že autorka rekonstrukce v menším vyzkoušela princip, který následně využila při rekonstrukci toalet v kině Světozor - všechna dveřní křídla, která mají vliv na přístup přirozeného světla zvenčí, jsou prosklená. Bytu to ohromně přidává na vzdušnosti.

Nadvláda bílé.

Původní byt byl dispozičně nádherný, drobné úpravy mu ale ještě dodaly na velkoleposti. Tušil jsem, že dispozice bytů budou velkorysé, šlo o byty pro zaměstnance velmi movité Zemské banky a technické vybavení domu bylo tehdy na naprosto špičkové úrovni, přesto mě vnitřní rozvržení vpravdě šokovalo: nárožní poloha, lodžie, balkon, zimní zahrada, uprostřed dispozice samostatně stojící sloup kruhového průřezu. A to jsem tuším navštívil byt rozměrově spíše průměrný, tedy zdaleka ne největší.

Na tom, jak výborně rekonstrukce dopadla, mají velký vliv i řemeslníci, kteří se na její realizaci podíleli. Odvedli skvělou práci. Myslím si, že si byli vědomi, že pracují na rehabilitaci krásných prostor. Opříznivý dojem z rekonstrukce se starají i takové detaily jako subtilita nezvyklých podlahových lišt, u kterých převažuje horizontální rozměr nad vertikálním. Zadavatelé rekonstrukce pečují o byt příkladným způsobem. V bazarech dokoupili řadu dobových prvků, kliček ke dveřím a oknům, dokázali doplnit i dnes obtížně sehnatelný opaxit. Místnosti postupně vybavují nábytkem s trubkovou nosnou konstrukcí, který se k bytu a jeho progresivní avantgardnosti velmi dobře hodí.

Rekonstrukce, která by zasloužila vystavit

Roku 2004 proběhla celková rekonstrukce fasády zadaná investorem, městskou částí Praha 6, architektonické kanceláři Rössler a Rybář. Následně došlo i k úpravám parteru, včetně sjednocení grafiky jednotlivých nájemců v přízemí, což oceňuji. Je velká škoda, že jedna z největších kvalit původní koncepce, totiž veřejně přístupná terasa, dnes není přístupná. Vyžádalo by si to větší investici do střešního pláště, ale snad k tomu v budoucnu dojde.

Zvenku tak dnes dům vypadá v docela dobré kondici. Obávám se ale, že přestože v něm žije řada výrazných osobností se vztahem k jeho architektuře, není jich tolik, aby se dům ve své jedinečnosti zcela obnovil. Trochu mě mrzí, že v takto nádherné stavbě například neexistuje vzorově zrekonstruovaný byt, který by byl otevřený veřejnosti. Velmi bych se za to přimlouval. Neznám stav interiérů jiných bytů, ale pokud by někdo o rekonstrukci uvažoval, zvláště pak městská část, díky Marcele Steinbachové tu má skvělý příklad hodný následování.

Bílý prosvtleý interiér tu a tam doplněný červenou a modrou

Dlouho se mi nestalo, že bych obyvatelům navštíveného interiéru záviděl možnost v takovém prostoru dlouhodobě pobývat. Ale tady jsem se tomuto pocitu neubránil. Z finálního řešení je poznat, že prostředky na rekonstrukci byly limitované. Ničemu to nevadí, naopak. Bytu rekonstrukce vrací původní noblesu, která spočívá v jeho velkorysém rozvržení, nikoliv v exkluzivitě použitých materiálů. Nejde tedy o finančně nedostupné řešení, naopak.

Není bez zajímavosti, že v tomto domě chtěl při svém plánovaném přemístění do Čech bydlet i Jan Kaplický, který Skleněný palác nesmírně obdivoval a propagoval v řadě svých přednášek a článků. Bohužel už na to nedošlo. Předčasně zemřel na ulici, necelých 200 metrů od něj.