31. července 2016 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Svět

Bývali blíže Bohu i sobě navzájem. Teď český Banát stárne - a vzpomínky blednou

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Paní Marie Mojžíšová nabízí svačinu ze svého hospodářství. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Paní Marie Mojžíšová nabízí svačinu ze svého hospodářství. | foto: Jiří Sládek, Matyáš Sládek
Bučení krav ze dvora přehluší traktor za dřevěným plotem, sousedi vyrážejí kosit nedalekou louku. Rovensko, česká obec v západorumunském Banátu, čítající pár desítek obyvatel, se probouzí. Marie Mojžíšová, ve svých dvaašedesáti stále nesmírně pracovitá a čilá žena, rychle stoupá po svahu svého záhumenku, v ruce misku s vejci a svazek cibulí. Připravuje snídani pro hosty.

Paní Mojžíšová zůstala na hospodářství sama. Její muž, nůšař a proslulý řemeslník, už nežije. Děti odešly do Čech, jako většina mladých lidí z Rovenska, jedné z šesti vesnic, které v Banátu založili čeští osadníci v první polovině 19. století.

„Také jsem se přestěhovala do Česka, ale stýskalo se mi po všem, co tady mám,“ říká paní Mojžíšová a máchne rukou po okolní krajině. Proto se vrátila.

Vesnice leží ve výšce téměř 800 metrů nad mořem, nejvýš ze všech okolních českých vesnic. Místní tak odjakživa věřili, že jsou blíže Bohu i sobě navzájem.

Banátská krajina je klidná a důstojná. Do dálky se táhnou kopce, hluboká údolí a pastviny, které střídají nekonečné lesy. Vše má svůj smysl i řád, už stovky let. Roční období se tady střídají v nenásilném rytmu, stejně tak jako orba se sklizní, či svatby a křtiny s pohřby.

Krajina v okolí Rovenska.
Krajina v okolí Rovenska.

Krajina v okolí Rovenska.

Marie Mojžíšová letos pronajala jeden pokoj v domě, další hosty má ve stanech na zahradě. Ceny jsou mírné, pro ní je ale letní přivýdělek důležitý, pomáhá jí udržovat náročný chod hospodářství. Na orbu či sklizeň musí zaplatit rumunské pomocníky. Pěstuje kukuřici, jetel pro králíky, dýně i fazole.

„Občas přijedou děti s vnoučaty na návštěvu a pomohou něco opravit, byli tu třeba na Velikonoce, je to sem ale strašná dálka,“ vysvětluje. Nijak nepřehání. Vlakem trvá cesta z Čech přes rumunský Temešvár téměř celý den.

Kdyby nás Bůh...

Servíruje se snídaně. Chléb s medem, zavařenina, vaječné amoletky, domácí sýr. Je hodně co vybírat. V úhledné světnici, kde stěny zdobí svaté obrázky, cinkají příbory. Za okny pobíhají slepice. Vedle sebe stojí opřeny nová sekačka i stará kosa.

„Jak se vám vede, dobře?“ ptá se paní Mojžíšová hostů. „ No kdyby nebylo dobře, tak by přece bylo špatně,“ směje se. Stejně jako všichni další banátští Češi okouzluje přirozenou moudrostí i originalitou. Věty občas prokládá pozapomenutými slůvky, jako „nynčko“., „pokad budem“ či „ty truhlíku“, když vyhání psa.

Paní Mojžíšová obhlíží svá políčka.

Paní Mojžíšová obhlíží svá políčka.

Petr Pražák, který bydlí o pár domů vedle, vyjíždí se svým žacím strojem. Zahne mezi domy, kde se vine tmavá asfaltka, loni nově postavená po celé vesnici. Zajede dolů na náves, gravitační bod, kde se přirozeně sbíhá dění celé obce. Domy mají nové fasády, všude to září čistotou.

Cestu lemují napajedla pro koňská spřežení, nápad českých dobrovolníků. Je tady kostel, krám spojený s hospodou, muzeum, komunitní centrum. Kdo v Rovensku pár let nebyl, čeká ho smutné zjištění – škola je už tři roky zavřena, není koho učit. Mladí prostě odešli.

„Není to ale nějaká tragédie, rumunská škola v údolí není špatná,“ míní Ivo Dokoupil, cestovatel, fotograf a znalec Banátu, který zde působí jako koordinátor organizace Člověk v tísni.

Svorníkem tradic i společného života tak zůstávají nedělní bohoslužby. Farář pan Václav Mašek má starost i další vesnice, takže přijíždí jen jedenkrát do měsíce. V případě jeho nepřítomnosti se prostě zdejší farníci sejdou ke společné motlitbě a náboženským písním. Také kostel, dříve bílý, je nově omítnut do zářivě žlutobílé.

„Kdyby nás Bůh neměl rád, nečinil by zemi krásnou, kdyby nás Bůh neměl rád, nedával by nám svůj řád,“ zpívají vesničané ve svátečních oblecích unisono a chrámový zpěv se nese přes nekonečné stráně do dálky až někam směrem k Dunaji.

Wi-fi i koňské povozy

Nepřítomnost mladých usedlíků nahrazují početní turisté. Motorkáři, cyklisté i pěší s objemnými batohy. Přes den působí náves ospale, ale k večeru ale ožívá.

Před krámkem zní čeština. Uvnitř se nabízí základní potraviny, ale třeba i turistické známky a zajímavé publikace o českém Banátu. Prodavačka za pultem se netváří vlídně, když jí někdo z návštěvníků nabízí české koruny, jak tady bylo dříve zvykem. „To pojedu asi rozměnit kam?“ opáčí nevrle, s výrazem připomínajícím některé kolegyně ve vzdálených českých hypermarketech.

Na malém prostranství posedávají mladí lidé s tablety, funguje tu wi-fi připojení. Občas projede kolem koňský povoz. Potkávají se tady rozličná staletí.

Koňské povozy stále platí za dobré pomocníky.

Koňské povozy stále platí za dobré pomocníky.

„Přijeli jsme s přáteli už potřetí, takový kouzelný kout nikde v Česku nenajdete,“ pochvaluje si místo liberecký student Petr Kadlec. Někteří dopravci, jako je cestovní kancelář Kudrna, zajišťují autobusové spojení, na vývěsce na stěně krámu se nabízí kontakty na místní pronajímatele místností, kde se dá přespat.

Cestovní ruch tu podporuje i Klub českých turistů, který se postaral o turistické značky známé z domova. Propojily všechny české vesnice. I tu nejodloučenější, kterou je Šumice, vzdálená zhruba tři dny pěší chůze. Také tady se dočkali nové silnice.

„Jsme tu trochu odloučení od zbylých českých vesnic,“ vysvětluje Josefína Šůchová, která má malý krámek na dvorku domu. Nabízí potraviny, plechovkové pivo či třeba pastu na zuby.

Šumice svým půdorysem obkružuje hlubokou strž, kterou protíná řada úzkých pěšinek. Také tady už většina mladých odešla.

„Nemířili ale jen do Čech, mnoho jich přesídlilo do rumunských měst,“ vysvětluje paní Šůchová. Z někdejších mnoha stovek obyvatel zbylo už jen něco přes 60.

Smutný je stav nedalekého Českého mlýna. Ještě donedávna nabízel romantickou údolní scenérii s rozlehlou loukou, teď už je tu jen nová rumunská pila a cesta rozježděná náklaďáky. Vzpomínky na české osadníky tady začínají blednout.

Paní Josefína Šůchová vysvětluje, že Šumice byla vždy hodně odloučená od zbývajících pěti českých vesnic.

Paní Josefína Šůchová vysvětluje, že Šumice byla vždy hodně odloučená od zbývajících pěti českých vesnic.

Banátská usedlost Český mlýn s paní hospodyní.

Banátská usedlost Český mlýn s paní hospodyní.

Šli za lepším

Psalo léto 1828, když se do vzdáleného Banátu vydali první čeští průzkumníci. Přeplavili se na vorech z Čech, aby pomohli zabezpečit rakouskou hranici, území, tehdy čerstvě vybojované na Turcích. Přivezli si s sebou vozy, šaty, dobytek, stejně tak ale i zvyky a jazyk ze bývalé domoviny.

Vzápětí začali měnit neprostupné lesy nad Dunajem v kulturní krajinu, protkanou cestami, políčky a především šesticí dosud existujících vesnic. Jejich jména jsou Svatá Helena, Rovensko, Gerník, Bígr, Šumice a Eibentál. Počet obyvatel rostl. V roce 1992 se v celém Rumunsku hlásilo k české národnosti 5800 osob. Potom přišel útlum, před pěti lety to bylo už jen 2500 osob.

Interiér kostela v Šumici.

Interiér kostela v Šumici.

Nedaleké rudné a antracitové doly, ve kterých byli Češi zaměstnáni, postupně krachovaly. Vyschnul tak jeden ze zdrojů obživy. Po pádu železné opony navíc přibyla snadnější možnost cestování a televize s přibývajícími kanály přinášela vidinu snazšího života. Tomu šlo těžko odolávat, Češi se začali vracet.

Starý idylický Banát neúprosně a rychle mizí. Mladí lidé z Banátu odcházejí do Prahy, kde jich hodně získal třeba výrobce pneumatik Mitas. Jiní žijí třeba ve Skalné u Chebu, odkud byli jejich předci, všichni se tam horlivě hlásí se svému slavnému soukmenovci Pavlu Nedvědovi.

Jsou ale i opačné příklady. Třeba dvojice Robin Šmíd a Nataša Děkanová, kteří začali na kraji Rovenska opravovat chalupu a vydělávají si zpracováním a prodejem lanýžů. Opačným směrem se vydal také třeba Petr Skořepa, učitel ze Svaté Heleny.

Podvečer v banátské obci Rovensko.

Podvečer v banátské obci Rovensko.

Festival v Eibentálu

Před proslulou restaurací U medvěda v Eibentálu do hučí. Právě dorazil autobus plný českých cykloturistů, kteří zaplavili vesnici, sevřenou v úzkém údolí mez i oblými kopci. Organizátoři je pohotově rozdělují do jednotlivých chalup. „Prosím vás, oni pro nás ještě nemají večeři, to je skandální,“ stěžuje si jeden vyhladovělý výletník.

Po chvilce se všichni setkávají nad pivem, kde si trochu zanadávají na rozbité cesty. Teprve pár hltů piva Ursus (medvěd) přinese prudké zlepšení nálady. Po stěnách rozeseté plakáty na hudební festival zvěstují, že brzy tu bude ještě živěji. Festival Banát už pět let láká stovky návštěvníků na známé rockové i folkové interprety. Kulturní akce láká stovky návštěvníků. V tom je i riziko.

Také početný zájezd cyklistů se nechová právě nějak neurvale, svou velikostí ale tak trochu válcuje malou vesnici.

K večeři se podává sarma, tedy závitky ze zelných listů s masovou a rýžovou náplní. Zelné listy se přitom vaří do měkka s osolenou octovou vodou. Pokrm chutná výtečně

Příchod turistů sice místním překopá trochu jejich životy a připraví o klid, zároveň je jistou nadějí do budoucnosti. „Češi by tady mohli dál nakupovat nemovitosti a jezdit sem v masovém měřítku, tak jako třeba na Slovensko, představuje si student Petr Kadlec, že takto by česká stopa v Banátu byla zachována.

Koňské povozy stále platí za dobré pomocníky.
Pohledy z nejvyššího vrcholu Banátu Svinicea Mare a tamní květena (1225 metrů nad mořem).

Turistika ovšem má i stinné stránky. Ivo Dokoupil se proto všemožně snaží, aby cestovní ruch nenarušil jedinečné místní prostředí. „Turistika může být jednou z nejlepších forem pomoci našim krajanům, míní Dokoupil. Přimlouvá se ale za dodržování některých zásad. Turisté by podle něj měli být pokud možno zdrženliví a nenápadní.

„Je ale nezbytné, aby turisté přijížděli se základním povědomím o stylu života, zvycích a pravidlech, která jsou v těch to komunitách zachovávána, a zejména, aby měli k těmto souřadnicím respekt,“ píše se na webových stránkách www.banat.cz, které pomáhal Dokoupil – stejně jako mnoho jiných dobrovolnických aktivit – zformovat. Připomíná, že poslední roky jezdí do Banátu i mnoho návštěvníku, kteří svým počínáním způsobili víc škody než užitku, namátkou třeba tvůrci přihlouplých televizních reality show.

Když si dáš zahrát, musíš tancovat

Ze hřbitova nad Rovenskem se nabízí rozhled do širokého údolí. V dálce se rýsují postavy ženců, ohnutých nad svažitou loukou. Z kopců vzlínají závoje mlhy. Na pomnících, tvořené rumunskými kameníky, jsou ještě patrné vrypy, jak osadníci opravili jemné pravopisné chyby či čárky. Z toho místa odpočinku dýchá poznání, jak to měli osadníci v cizí zemi složité.

Ani dnes není život v českém Banátu o nic víc jednodušší, než býval před dvěma stovkami let. Čeští krajané si ale zvykli výzvám postavit čelem. Berou situaci, tak jak přichází. „Když už si jednou dáš zahrát, tak musíš tancovat,“ shrnuje paní Mojžíšová ve zkratce tuto prostou filosofii.

Jiří Sládek
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz