„Haló,“ ozvala se ihned Gabriella. „Zrovna jsem vám chtěla volat. Právě se dívám na toho chlapíka, kterého u vás zachytily bezpečnostní kamery. Znovu vám opakuju, že byste se měl okamžitě přestěhovat.“
„Proboha, Gabriello, vždyť sem právě dorazila ta vaše ochranka. Hlídkují přímo před vchodem.“
„Ten chlap se může vrátit jinudy než hlavním vchodem.“
„Ale proč by se sem vracel? Ten člověk z Milton Security říkal, že vypadá jako feťák.“
„Tím bych si nebyla tak jistá. V ruce měl nějaký kufřík a v něm zřejmě nějaké technické vybavení. Nejlepší je vsadit na jistotu.“
Frans vrhl pohled na Augusta vedle sebe.
„Zítra se rád přestěhuju a možná mě to i trošku uklidní, ale dnes v noci nic dělat nehodlám — ti vaši chlapíci působí docela profesionálně, vlastně dost profesionálně.“
„Zase si chcete stavět hlavu?“
„Přesně tak.“
„No dobře, tak já Flincka s Blomem pošlu na obhlídku, aby měli celý pozemek pod kontrolou.“
„Prima, ale proto vám nevolám. Vzpomínáte si, jak jste mi radila, že mám zveřejnit všechno, co vím?“
„Jo… ano… Od příslušnice bezpečnostní policie to sice byla trochu neobvyklá rada, ale přesto mi připadá stále rozumnější. Ale napřed mi povězte, co jste potřeboval. Z celé té záležitosti mi běhá mráz po zádech.“
„Tak se na to vyspíme a promluvíme si hned zítra brzy ráno. Zajímalo by mě, co si myslíte o Mikaelu Blomkvistovi z časopisu Milénium. Domníváte se, že je to vhodný člověk, kterému bych se měl svěřit?“
Gabriella se rozesmála.
„Pokud chcete mým kolegům zvednout tlak, tak to rozhodně udělejte.“
„Je to tak zlé?“
„U bezpečnostní policie ho nikdo nemůže ani cítit. Říká se, že pokud se ve dveřích objeví Mikael Blomkvist, pak máte jistotu, že bude celý rok na draka. Všichni včetně Heleny Kraftové by vám to co nejdůrazněji rozmlouvali.“
„Ale já se ptám vás.“
„A já vám odpovídám, že je to dobrý nápad. Je to zatraceně schopný novinář.“
„Ale vzbudil i kritické ohlasy, nebo ne?“
„Samozřejmě, v poslední době se proslýchá, že Blomkvist už je passé, že nepíše dost pozitivně a povzbudivě a podobné kecy. Je to takový rýpal ze staré školy těch nejlepších kvalit. Máte na něj kontakt?“
„Ano, od svého bývalého asistenta.“
„Fajn, bezva. Ale než se s ním spojíte, musíte to povědět nám. Slibujete?“
„Slibuju, Gabriello. Ale teď se musím aspoň pár hodin prospat.“
„Dobře, a já si zatím promluvím s Flinckem a Blomem a od zítřka vám zajistím utajené bydlení.“
Frans ukončil hovor a snažil se uklidnit rozjitřené nervy, ale rámus za okny jeho nutkavé myšlenky jen posiloval. Připadalo mu, jako by se k němu po vodě hnalo samo zlo, a proti své vůli napjatě pátral po každičké odchylce v hučení vichru a nedokázal vydržet na místě.
Sice Gabrielle slíbil, že si s ní o té záležitosti napřed promluví, ale posléze dospěl k závěru, že už nemůže dál otálet. Všechno, co v sobě tak dlouho nosil, se dralo napovrch. Frans si uvědomoval, jak je to pošetilé. Tolik to přece nespěchá, navíc je noc a navzdory Gabriellinu varování je pod takovým dohledem jako nikdy předtím. Má policejní ochranku a k tomu prvotřídní poplašný systém. Logické argumenty mu však nepomohly. Neměl chvíli klidu, a proto vyťukal číslo, které dostal od Linuse. Blomkvist však hovor samozřejmě nepřijal.
Proč by taky měl? Vždyť je hrozně pozdě. Frans mu šeptem, aby nevzbudil Augusta, nahrál hlasovou zprávu, potom se zvedl, rozsvítil lampičku na svém nočním stolku a přeletěl pohledem po poličce s knihami vpravo od postele.
Byla tam ponejvíce beletrie, která s jeho prací nijak nesouvisela, Frans roztržitě a neklidně listoval starým románem Stephena Kinga Řbitov zviřátek a v duchu se zaobíral ještě záštiplnějšími bytostmi, které by se mohly potloukat nočním šerem. Dlouho tam stál s knihou v ruce a pak to přišlo. Napadlo ho něco podivného, co by za denního světla bezpochyby ihned zavrhl jako holý nesmysl, ale nyní mu to připadalo nanejvýš skutečné, a náhle dostal chuť promluvit si s Farah Šarífovou nebo ještě raději se Stevenem Warburtonem z Los Angeles, který teď bude určitě vzhůru. Frans svou otázku zvažoval, představoval si všemožné neblahé scénáře a přitom hleděl na moře zahalené nocí a na mraky prohánějící se po nebi. A vtom se jeho přání vyplnilo a zazvonil mu telefon, nebyla to však Farah ani Steven.
„Jmenuju se Mikael Blomkvist,“ ozvalo se ve sluchátku. „Sháněl jste mě.“
„Přesně tak, a omlouvám se, že jsem volal tak pozdě.“
„Nic se neděje. Stejně jsem nespal.“
„Já taky ne. Můžete mluvit?“
„Samozřejmě, zavolal jsem vám prakticky ihned poté, co jsem dostal vzkaz od jisté osoby, která nás oba zná. Jmenuje se Salanderová.“
„Kdo?“
„Promiňte, možná jsem to celé špatně pochopil, ale měl jsem dojem, že jste si ji najal, aby vám prověřila počítače a zjistila, jestli nedošlo k nějakému nezákonnému vloupání.“
Frans se rozesmál.
„Ano, panebože, to je opravdu svérázné děvče,“ dodal. „I když jsme spolu měli hodně co do činění, svoje příjmení mi nikdy neprozradila. Předpokládal jsem, že k tomu má své důvody, a nikdy jsem ji do ničeho netlačil. Navštívila mou přednášku na Královském vysokém učení technickém. Rád vám o tom příležitostně povykládám, bylo to skutečně pozoruhodné setkání. Ale já jsem se vás chtěl zeptat především na… no, určitě vám to bude připadat jako hodně bláznivý nápad.“
„Občas mám bláznivé nápady docela rád.“
„A nechtěl byste sem radši rovnou přijet? Moc by to pro mě znamenalo. Mám jisté informace a domnívám se, že je to hotová třaskavina. Rád vám zaplatím taxík.“
„To je od vás milé, ale vlastní výdaje si vždycky hradím sám. A proč to za každou cenu chcete probírat uprostřed noci?“
„Protože…“ Frans zaváhal. „Protože mám pocit, že to spěchá, a vlastně je to víc než pocit. Právě jsem se dozvěděl, že mi hrozí vážné nebezpečí, a před necelou hodinou mi někdo slídil po pozemku. Bojím se, a mám-li být upřímný, rád bych to tajemství ze sebe konečně dostal, sám už ho déle neunesu.“
„Fajn.“
„Co tím myslíte?“
„Že přijedu — tedy pokud se mi podaří sehnat vůz.“
Frans mu nadiktoval adresu, ukončil hovor, potom zavolal profesoru Stevenu Warburtonovi do Los Angeles a soustředěně a zaujatě s ním skoro půl hodiny hovořil. Pak vstal, oblékl si džíny a černou kašmírovou mikinu a na stůl postavil láhev červeného vína z Amaronu. Třeba je i Mikael Blomkvist nakloněn podobným potěšením. Sotva ale došel k pootevřeným dveřím, zděšeně sebou trhl.
Zdálo se mu, jako by zahlédl nějaký pohyb, jako by se kolem něco mihlo. Nervózně vyhlédl na molo a moře, ale nikde nic. Viděl stejně liduprázdnou, bouří sužovanou scenerii jako předtím a pokoušel se sám sebe přesvědčit, že se mu to jen zdálo, že šlo jen o výplod jeho rozjitřené mysli. Pak vyšel z ložnice a kráčel podél velkého okna ke schodišti do horního patra. Znovu se ho však zmocnil neklid a Frans se rychle obrátil. Tentokrát si byl jist, že ho zrak neklame: někdo se mihl u sousední vily, u Cederwallů.
Neznámý přebíhal pod stromy, a přestože ho Frans spatřil jen na kratičký okamžik, všiml si, že je to dobře stavěný chlapík v tmavém oblečení s batohem na zádech. Přemísťoval se v podřepu a jeho pohyby působily zcela profesionálně, jako by je prováděl už mnohokrát předtím, možná v nějaké vzdálené válce. Jejich účelnost a automatičnost Fransovi připomněly scénu z filmového hororu. Po několika vteřinách se vzchopil, vytáhl z kapsy kalhot mobilní telefon a horečně uvažoval, která volaná čísla patří policistům střežícím jeho dům.
Neuložil si je do kontaktů, jen policisty prozvonil, aby mu jejich čísla zůstala na displeji, a nyní zaváhal. Která to vlastně jsou? Nebyl si jistý a rozechvělou rukou zkusil stisknout to, o němž se domníval, že by mohlo být správné. Napřed hovor nikdo nebral. Ozval se třetí signál, čtvrtý, pátý a pak následoval funivý hlas:
„Blom, co se děje?“
„Viděl jsem někoho pobíhat pod stromy u sousedů. Nevím, kde je teď, ale klidně může mít namířeno přímo k vám.“
„Dobrá, tak my se trochu mrknem kolem.“
„Připadalo mi, že…“ pokračoval Frans.
„Co?“
„Nevím, prostě jen to, že je rychlý jako vítr.“
