Jaroslav Putík se narodil 25. července 1923. Za činnost v odboji byl vězněn nacisty, po válce po studiu žurnalistiky pracoval v Literárních novinách, z nichž musel roku 1959 odejít. Literárně debutoval v roce 1941 a zpočátku se věnoval literární publicistice, reportážním cestopisům a politické literatuře faktu. Po roce 1969 dlouho nesměl publikovat a psal pod propůjčenými jmény. Již na začátku 60. let si získal renomé svými symbolizujícími mikropovídkami (Indicie, Pozvání k soudu) a intelektuálně psychologizujícími novelami (Zeď). Odborníci ale vyzdvihují především jeho romány mravní a citové deziluze, vracející se k poválečným rokům a bilancující vývoj umělcovy generace, která se z valné části nedovedla vyrovnat s palčivými historickými a společenskými traumaty tehdejšího času.
Vyprávění o havárii hodnot
Putíkovy knihy Smrtelná neděle a Brána blažených jsou podle zástupců PEN klubu "vyprávěním o obecné havárii etických a vůbec lidských hodnot". K této problematice se spisovatel vrátil ještě v samizdatové autobiograficky koncipované próze Červené jahody nebo v románu Volný let voliérou, opět reflektujícím důsledky a dopady společenských zvratů od roku 1948. V době, kdy Putík nemohl vydávat knihy ve své vlasti, vzniklo jeho stěžejní dílo Muž s břitvou, situované na začátek 20. století. V něm autor s nadhledem načrtl portrét člověka usilujícího svobodně prožít život plný zajímavostí a nesvázaný konvenčními přikázáními a dobovými stereotypy.
Cenu za celoživotní dílo poprvé Český PEN klub udělil v roce 1996 zároveň s Cenou Karla Čapka. Jako první ji dostal Adolf Branald, o dva roky později Jan Vladislav, poté filozof, geolog, spisovatel a publicista Jiří Krupička. Od roku 2000 cena udělena nebyla. V roce 2009 bylo udílení ceny pod názvem Vlastní cestou obnoveno, udílí se v každém lichém roce, Cena Karla Čapka se vyhlašuje v sudých letech. První laureátkou se roku 2009 stala Bohumila Grögerová, v roce 2011 ji obdržela Jana Štroblová.
