O to zlobivější byl teď v Praze na evropské konferenci o kreativitě: prý „co je několik bulharských hajzlíků na Entropě proti jednomu hajzlovi, co sedí na Pražském hradě“ a shazuje vládu?

David Černý je zajímavý materiál ke studiu fenoménu davu. Urážet Klause v kruzích, v nichž se Černý pohybuje, je ta nejpohodlnější věc na světě. Společnost, a ve velkoměstech zvlášť, je rozčleněná do různých vrstev a subkultur tak, že se můžeme vymezovat proti abstraktnímu houfu a přitom žádného zástupce toho houfu v životě nepotkat. Spokojeně žijeme ve svém  houfečku a sdílíme jeho záliby a předsudky.

Problém může nastat, když pak nonkonformista přijede do neznámého terénu (Brusel), kde si neumí zařadit ksichty. Najednou nemá jistotu, jestli ten dav, proti němuž se na dálku bezpečně vymezil, není zastoupen i ve skupince před ním.

Nepříjemný zážitek se naštěstí dá kompenzovat obnovením starých jistot na domácí půdě. Takže to s Černým a Klausem i tentokrát dobře dopadlo. Někdo jiný přijde z práce, kde se zase nepostavil šéfovi, a ztříská manželku.