Čerti a ďáblové: jen v pohádkách?

 Televize již před několika desetiletími rozhodla o některých filmech na pohádkové náměty, že jsou vánoční. Některé sledovali už dědečkové dnešních dětských diváků. Filmy s Vánocemi srostly a z českého mikulášského třeštění (provozovaného den před tradiční památkou biskupa Mikuláše z Myry) se nám tu humorné, tu tragikomické ideologicky podbarvené čertovské postavy přesunuly i do vánočních dní, kam, jak se zdá, tematicky nepatří. Co vůbec tyto postavy znamenají nábožensky a co znamenají lidsky?

 Čertovské postavy symbolizují zlo (popřípadě neřest či hřích). Proto je třeba ujasnit, co za zlo považujeme, pokud jsme tuto kategorii ze svého myšlenkového a hodnotového světa zcela nevyloučili. V duchu (i filozoficky odůvodnitelné) etiky úcty k životu můžeme souhrnně říci, že je to vše, co člověka a jeho svět deptá, ničí nebo aspoň ohrožuje, to, co snižuje kvalitu života. Pak ovšem můžeme konstatovat, že vedle lidského zla (klamu a násilí všeho druhu) je tu zlo nadlidské. Někdy se zdá, že zlo člověka ovládlo, ukazuje se silnější, než jsme my sami. Nejsou tu jen chabé a tragikomické lidské hříchy, ale celé struktury a mocnosti, které jsou nelidské a protilidské. Jsou to vlastně síly smrti.

Satan? Hospodinův úředník

Občas se v dějinách vyskytnou mytologie, které činí ze zla a dobra rovnocenné partnery. Po staletích víceméně monoteistického zoroastrijského kultu se kolem 3. stol. n. l. objevuje zurvanismus, nové perské náboženství, v němž z nekonečného Času (Zurvana) vystupují dvojčata světelný, dobrý Spenta Mainyu a temná postava reprezentující zlo Angra Mainyu. K podobné tradici se v téže době hlásil prorok Mani (asi 210-276). S ním spojený manicheismus není jen historicky doložené hnutí jeho stoupenců. Nazvali jsme tak obecně lidskou tendenci vidět svět rozpolcený.

 V biblické tradici je Satan nejprve chápán jako úředník Hospodinova dvora, jehož úkolem je zkoušet věrnost Božích služebníků. Až později, snad pod perským vlivem, se stává Božím protivníkem. Obraznou řeč bible převedla scholastika do systematické nauky. Nepřiklonila se k představě rovnocenných principů a prohlásila optimisticky, že zlo je nedostatkem dobra. Satan není všemocný jako Bůh. Je to jen tvor. Nemůže li nad ním zvítězit člověk sám, může satana porazit s Boží pomocí.

 Hinduistická božstva nebo buddhističtí bódhisattvové mají laskavé i hrozivé podoby. Třeba taková Kálí je obvykle v textech uváděna jako temné, násilné božstvo a znázorňována se zbraněmi či krvácejícími utrženými hlavami v rukou a s náhrdelníkem z lebek, ale je zároveň v posledních staletích chápána i jako laskavé ženské mateřské božstvo. Hinduismus zná také nižší zlé bytosti. Hinduističtí (a buddhističtí) rakšasové jsou démoni a démonky. Jsou nejnižší podobou božství, ale bývají vykládáni rovněž jako nová, nešťastná podoba dřívějších nestydatých, zkažených a zlomyslných lidí. Dovedou posednout člověka, ruší obětníky při obřadech, znesvěcují hroby, jsou mistři iluzí a magických sil.

 Dévové a asurové, řekněme nižší božstva, jsou v pozdějších textech, například už v Bhagavadgítě, rozlišená na dobrá a zlá, resp. bohy a démony. V příbuzné íránské kultuře jsou podobné názvy těchto dvou tříd božstev, jejich morální vysvědčení je však opačné.

 I když připustíme zkušenost nadlidské moci zla a její personifikaci v démonických mocnostech, nemůžeme se vyhnout skeptickému konstatování, že démony jsou často božstva poražených náboženství. Křesťanský ďábel, zejména ve folklorní podobě lidového čerta, je velmi podobný řeckému antickému Hefaistovi nebo keltskému rohatému bohu Cernunovi. Kromě politické porážky antických náboženství a jejich pohrdlivého označení výrazem pohané (paganus - latinsky vesničan) se do takových obrazů promítají neintegrované, spíše potlačené nebo vytěsněné složky osobnosti, zejména vitální či animální síly, oblast instinktů a pudů, zejména lidské sexuality.

 Zůstaneme-li ještě chvíli na východě, všimneme si na okraji tamního panteonu Máry, indické bohyně smrti, která se ovšem v buddhismu stává mužskou postavou. Buddhistický Mára je proslaven tím, že Gautamu navštěvuje u stromu Bódhi těsně předtím, než se Gautama dobere konečného prozření a stane se Buddhou, a snaží se ho od posledního kroku cesty odvést. Používá různé klamy. Scéna je velmi podobná té, kdy Ježíše ponořeného Janem Křtitelem do vod Jordánu pokouší na poušti Satan.

Vrchnost sídlí v pekle

Čerti a ďáblové v českých (i filmových) pohádkách na sebe někdy berou podobu neoblíbených vrchností a jejich úředníků. Není to ostatně jediný případ, kdy jsou křesťanské světské a duchovní vrchnosti umístěny spíš do pekel než do nebe. Je to tak už v Dantově Božské komedii. A český vychytralý, k dohodě ochotný, ve strašení a ubližování ne moc horlivý, trošku přihlouplý a komický čert, nebo dokonce čertík? Na to lze říci jedno jediné. Je-li Bůh vykreslován jako krutá zrůda, kterou těší zotročit nás, která potřebuje, abychom se plazili v prachu a škemrali o slitování, pak není divu, že postava symbolického odpůrce je sympatickou oporou přirozeného, vitálního, svébytného a svobodomyslného člověka. Pohádkáři nejdou ve spekulacích takhle daleko, spíše to vytušili a odhadli.

 V betlémské jeskyni je v jesličkách člověk a v něm (v jeho celém budoucím příběhu) se k nám lidem sklání úplně jiný Bůh než bůh fanatiků a extremistů. A tak jsou snad čeští pohádkoví čerti snad trochu nezvyklí Ježíškovi spojenci.