Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Češka učí krajany v Argentině, od dědů po vnuky

Lidé

  7:00
„Vloni jsem odešla učit naše krajany do Argentiny. Místo do Buenos Aires jsem však putovala do pustiny ve vnitrozemí,“ říká Radka Poláčková, která navštívila Prahu v rámci setkání učitelů českých krajanů.

Radka Poláčková vyučuje češtinu v oblasti Chaco v Argentině. foto:  Tomáš Krist, Lidové noviny

"Zpočátku to byl šok. Původně jsem totiž měla jet do Buenos Aires. Nakonec jsem ale dostala místo v podstatě na vesnici. Musela jsem si zvyknout, že nemám žádné soukromí, a navíc mi to tady připadalo takové... hodně nepořádné. Ani pracovní doba není běžná. Někdy dojíždím za svými studenty i desítky kilometrů daleko. Krajané mě ale ze všech počátečních smutků dostali. Jsou vděční, že si mohou popovídat česky," vzpomíná pro LN šestadvacetiletá Radka Poláčková.

Když sháněla po skončení vysoké školy místo, hledala prostě jen příležitost, kde by využila češtinu i španělštinu. Učila v kurzech pro cizince a dozvěděla se o konkurzu, který každý rok vyhlašuje Dům zahraničních služeb. Tato instituce vysílá učitele do krajanských komunit po celém světě. Poláčková ale nejela do argentinské metropole, ale do oblasti zvané Chaco, která leží na hranici Argentiny a Paraguaye. V Argentině žije nejpočetnější československá komunita, která čítá třicet tisíc členů. Většina z nich bydlí právě v Chaku.

Radka Poláčková (vpravo) vyučuje češtinu krajany, kteří žijí v oblasti Chaco v Argentině. Během výuky rozhodně nejde jen o gramatiku, ale také o české zvyky. Jazyk svých předků se učí všechny generace, včetně dětí.

Mladá učitelka brzy zjistila, že řada krajanů se do Argentiny dostala velmi dramatickým způsobem. Řada z nich přišla do jihoamerické země v průběhu migračních vln, které byly ve třicátých letech minulého století. V několika případech přesídlila doslova celá vesnice, například téměř všichni z Velkých Bílovic na Moravě. Lidé odcházeli za vidinou lepšího života, realita byla ovšem hodně vzdálená tomu, o čem snili. "Často mi krajané vyprávějí o bídě, která byla tenkrát v Čechách, ale i tak na svou zemi vzpomínají v dobrém. To zlé už vytěsnili."

Podle Poláčkové prý většina rodin musela prodat doma veškerý majetek, aby měly na lodní lístek, pak je čekala dlouhá cesta až do Buenos Aires a odtamtud jeli tam, kde byla zrovna volná půda, která se dala levně koupit. V oblasti Chaco byla buď pustina, nebo prales, kterým se museli prosekávat. Nejdřív bylo potřeba zúrodnit půdu a pak zpracovat divokou bavlnu, kterou prodávali do továren.

Učím dědečky i vnoučata
Krajanská komunita měla ve městě Saenz Peňa, kde Poláčková působí, dokonce svoji vlastní školu, kde se učilo česky až do roku 1948. Po nástupu prezidenta Peróna byly aktivity menšin zakázány. Krajané se báli mluvit česky, protože jim hrozily postihy, o to větší zájem pak byl o učitele češtiny po roce 1989. "Starší generace se učí česky proto, že chce udržet kontakt s příbuznými v Česku. Mladší studenti berou češtinu jako exotický jazyk svých předků, navíc mohou díky mezistátním dohodám studovat v Čechách zdarma. A to je velká motivace. Rozhodně se tedy nedá říct, že krajané jsou jen lidé v seniorském věku. V několika rodinách totiž učím všechny, od dědečka až po vnuky," vysvětluje Poláčková.

Podle ní je prý nejobtížnější vyučovat starší generaci, protože ta česky umí i neumí. Mluví češtinou, kterou slýchávali u svých rodičů. "Kombinují navzájem česká a španělská slova z první poloviny minulého století. Nedávno u nás byla starostka z Velkých Bílovic a divila se, jak se to jejich bílovické nářečí zakonzervovalo v řeči krajanů." Řada těch, kteří žijí v Chaku, samozřejmě sní o cestě do původní domoviny. Podle Poláčkové jsou ale pak dost překvapení, když přijedou do Čech a zjistí, že se u nás na vesnici běžně nechodí v kroji. Snaží se proto krajanům sdělit i něco víc než gramatické poučky, vypráví jim o zvycích a odlišnostech.

"Před pár měsíci mě napadlo, že jim uvařím něco z české kuchyně. Překvapivě ani není problém tady sehnat jednotlivé suroviny. Navíc pro ně naše jídlo není neznámé. Běžně si připravují uzené, klobásky, ale opékání buřtů pro ně byla novinka, kterou si rychle oblíbili." Poláčkovou zaujalo, jak lidé v krajanské komunitě drží při sobě. "V době, kdy sem přišli první krajané, museli žít a pracovat v náročných podmínkách a to je sblížilo. Všichni začínali znovu od nuly, nikdo tady moc nezbohatl, ale vnímali se jako jedna velká rodina a to tu přetrvává. I když děti jdou studovat do většího města, vrací se po studiích zpátky, aby byly se svou rodinou. Pro ně nepřipadá v úvahu, že by například daly prarodiče někam do domova důchodců, to by bylo vnímané skoro jako ostuda."

V argentinském Chaku plánuje Poláčková zůstat do příštího roku. "Nejvíc mi chybí samozřejmě rodina, přece jen je to daleko. Už dávno tuhle práci neberu jako obyčejné zaměstnání. Je to zážitek i pro mě osobně. Potkala jsem tady tolik lidí, kteří mi vyprávěli své dobrodružné příběhy. Díky nim jsem si uvědomila taky řadu věcí o sobě a zjistila, že zvládnu život i v tak odlišném prostředí."