Máme tu další světovou výstavu kategorie A s českou účastí. Pro přehlednost uvedu stručně ty, které se konaly po druhé světové válce (podrobnější přehled naleznete v sérii textů této rubriky z května 2010): Brusel 1958, Montreal 1967, Ósaka 1970 – tam patřily československé pavilony vždy k nejoceňovanějším. Následovala dlouhá cézura v době tzv. normalizace, kdy jsme se těchto akcí neúčastnili.
V roce 1986 v rámci úspěšné výstavy kategorie B (tedy tematické) ve Vancouveru jsme se na světové pódium vrátili, ale tato i další, již posametové expozice v Seville 1992 (poslední společná československá účast) a Hannoveru 2000 moc nápadité nebyly, i když vnější podoba pavilonů nebyla špatná (stranou nechávám naši účast v korejském Daejeonu 1993, na jejíž pavilon ani nebyla vypsána architektonická soutěž).
Expozice na klíč
Poté došlo ke změně systému – místo dosavadních soutěží na libreto expozice a zvlášť na architekturu pavilonu, které přinášely trvalé problémy, se konají výběrová řízení na řešení celé koncepce. Vítěz tedy dodá pavilon včetně expozice na klíč, postará se o provoz i jeho následnou likvidaci (případně nové využití). Výběr samozřejmě provádí odborná komise, v níž zasedají architekti, výtvarníci, designéři a další profese. Tak vznikly české pavilony v japonském Ajči (2005), Šanghaji (2010) a nyní v Miláně.
Tradičním problémem posledních ročníků je, že se o naší účasti rozhoduje na poslední chvíli, takže tým, který na přípravě pracuje, je vystaven permanentnímu stresu a obavám, zda po případných volbách nebude vše jinak. V této souvislosti se znovu a znovu objevují argumenty proti naší účasti: světové přehlídky jsou prý passé, v internetové éře nikoho nezajímají.
Z české výstavy na Expo 2015.
Skutečnost je ale jiná. Návštěvnost posledních výstav překonává všechna očekávání, což platí nejen pro Šanghaj, ale i pro metropoli Lombardie. Ve všední den navštíví Expo v Miláně v průměru 130 až 150 tisíc lidí, o víkendech se počty šplhají až ke dvěma stům tisícům! Když jsem po Českém národním dni opouštěl kolem půlnoci výstaviště, byly v areálu ještě desetitisíce lidí a metro bylo přeplněné. Oblíbené jsou prý i noční prohlídky. A především dále platí, že světová výstavní akce je úžasnou příležitostí pro architekty, techniky a designéry, kteří si mohou v nebývalé konkurenci vyzkoušet nové experimenty. Vždyť každé Expo přineslo alespoň dvě tři novinky, které výrazně posunuly vývoj architektury. A jsou tu samozřejmě i ekonomické aspekty.
Čím jednodušší, tím lepší
Ovšem mnohé se od časů velkolepých akcí konaných v 19. a první polovině 20. století změnilo. Lidé už nejezdí obdivovat technické vynálezy ani gigantické stavební konstrukce. Pavilony se zmenšily a je jich tolik, že je všechny ani neprojdete. Své stánky mají i mikroskopické státy jako Monako a Vatikán, vystavují italské provincie a je tu i řada firemních objektů a zařízení různých mezinárodních institucí. Chcete-li zaujmout, musíte přijít s něčím výrazným a neokoukaným. S něčím, co upoutá pozornost unaveného návštěvníka nezvyklým tvarem, materiálem, výtvarným prvkem. V interiérech platí: méně je více. Přeplněné expozice odrazují, cení se nápad, vtip.
V Šanghaji měly největší úspěch pavilony Spojeného království a Dánska. V prvním byla jediným exponátem semena rostlin, zatavená do svítících konců laminátových tyčí, které tvořily jeho stěny. V dánském pak známá socha mořské víly, nic víc. Tím nejlepším exponátem však byly samy pavilony – britský vypadal jako jakýsi mořský ježek, jehož podoba se vlivem větru neustále měnila, dánský tvořila obří spirála, po níž návštěvníci sjížděli na bicyklech. Ani stovky seberafinovanějších video projekcí by tyto nápady nenahradily. A totéž platí i v Miláně.
Nohy do vody a do ruky pivo
Jak tedy v té tvarové, barevné a materiálové kakofonii obstojí náš pavilon? Především má výbornou polohu – je hned první za hlavní branou. Tvarově je prostý a nepříliš výrazný. Mladí brněnští architekti Ondřej Chybík a Michal Krištof zvolili bílou barvu s červenými a modrými detaily, plášť kryjí vertikální lamely. Stavba je v modulovém systému, takže nebyla drahá a po skončení výstavy je možno díly znovu použít. Nosné nápady jsou tu dva.
Prvním je mělký bazén přímo před hlavním průčelím. Takové zařízení jinde kupodivu není a špinavá voda v hlubokém betonovém korytu kanálu, který areálem prochází, mu nekonkuruje. Znavený návštěvník se tu v horkém dni rád posadí na okraj a spustí nohy do křišťálově čisté ledové vody. K tomu si dá české pivo od pípy, zatímco jeho děti se brouzdají kolem té druhé atrakce: plastiky obřího ptáka, mutujícího v automobil (nebo naopak?) od Lukáše Rittsteina. Nechám stranou uměleckou úroveň, ale jako výrazný orientační bod to funguje: sejdeme se u ptáka.
Z české výstavy na Expo 2015.
Expozice je jinak celkem jednoduchá, nepřeplněná: výtvarně nejzajímavější jsou – podobně jako v Šanghaji – artefakty Jakuba Nepraše se zabudovanou mini projekcí, inspirované přírodními motivy. Příjemná je střešní terasa, ale tam už nevystoupá každý. Je tu dost místa v restauraci i přízemním bufetu (přesto tu bývá plno). Studentská „lesní“ scenerie Laboratoř ticha je taky zajímavá, a navíc splňuje ekologické zadání výstavy. Propagací našeho stánku byl i Český národní den s vtipnými programy, jež přitáhly pozornost procházejících – nový cirkus, módní přehlídka, ukázky z Rusalky, bubeníci, surfující modelky. To vše pod taktovkou bratří Cabanů, Beaty Rajské a v Itálii velmi populární Aleny Šeredové. Takže: žádná ostuda, pavilon i expozice docela fajn. Příště se podíváme na některé další stavby.
