Cesta do lesa: Další Vorlův muchomůrkový trip

Vlastně je to docela jednoduché: Kdo nesnese poděkování Matce Zemi, zpívané před večeří v rodinném kruhu na nápěv písně Alouette, gentille Alouette, ten buď do kina na Vorlův film vůbec nepřijde, nebo má šanci dost záhy svůj omyl napravit. Pokud se rozhodne zůstat, absolvuje 110 minut mírně groteskně podbarvené, ale vesměs vážně míněné disputace na téma vegetariánství versus lov zvěře, zemědělství versus nezkrocená příroda, křesťanství versus přírodní magie, škola versus přirozené poznání, svobodný přístup k přírodním drogám versus státní represe. A, jistě - ideály versus realita. I když krajnosti vypadají nesmiřitelně, řešení se téměř vždy nakonec najde. V lese, pochopitelně.

Tam Tomáš Vorel umístil nového hlavního hrdinu svého vyprávění. Není to už Honza Marák, který v Cestě z města podlehl kouzlu venkova a rozhodl se dát vale kariéře počítačového experta. Hlavní mužskou postavou Cesty do lesa se stává Ludva (Tomáš Vorel jr.), syn bývalého družstevníka, nyní solidně prosperujícího soukromého zemědělce Papoše. Ludva vystudoval lesnictví a pracuje jako adjunkt v revíru hajného Cvrka (Jiří Schmitzer). (I v Cestě z města byl myslivec - hrál jej Milan Šteindler a Marákovým zastřelil psa. Je zřejmé, že od té doby Tomáš Vorel prošel ve vztahu k myslivcům názorovou očistou: Cvrk je sice podivín, ale zaslouží úctu. Ludva je citlivý a inteligentní sympaťák.)

Ludvovu protihráčku představuje dcera Honzy Maráka Anyna (Anna Linhartová), která jako by z oka vypadla své filmové matce Markétě (v tomto ohledu patří poklona castingu), radikální vegetariánka a odpůrkyně jakékoli formy lidské nadvlády nad jinými bytostmi včetně rostlin. Ludvu, který kácí stromy a loví laně, upřímně nesnáší - ovšem na druhé straně s ním sdílí stejnou lásku k přírodě, jen jinak projevovanou. Takže...?
Ústřední dějová linka Cesty do lesa opravdu není nijak příliš náročná. V jednu chvíli to dost připomíná Mrazíka a nějak podobně to i končí (což lze nakonec dovodit i z plakátů Vorlova snímku). Po filozofické stránce se potom má věc tak, že zatímco v Cestě z města vítězilo ženské sběračství a osvobozující iracionalita, v Cestě do lesa dominuje mužský lov a uvážlivá cílevědomost. Ale stejně jako v předchozím filmu v tomto souboji přirozených principů není poražených, jen vítězů.

Bez houbiček by to nešlo

Samozřejmě se najde dostatek prostoru i pro setkání s původními hrdiny z Cesty z města. Honza Marák (Tomáš Hanák) nyní žije se svou ženou Markétou (Bára Nimcová, nyní Schlesinger) v chalupě na konci vesnice a kromě již zmíněné dcery Anyny mají ještě malého syna Sayena. Scenáristé filmu (Tomáš Vorel a Bára Schlesinger) Marákovi předepsali, že pracuje v lese jako příležitostný pomocný dělník, zatímco Markéta se živí masážemi a alternativním léčením. Asi si nemohou zrovna moc vyskakovat, i když jejich chudobnost je ve filmu spíše proklamovaná - na kvality auta či „roztrhané“ chalupy zřejmě nemá žádný obzvláštní vliv.

Markéta stále chová vřelý poměr k přírodním halucinogenům a předala jej i dceři Anyně: mateřská replika „Houbičky? Tak pořádně oblíct!“ asi nejlépe charakterizuje jejich vztah. Markétina svobodomyslnost ovšem jednoho dne narazí na úřední bariéru - policie vidí její léčitelství po svém a soud tento pohled sdílí.

Tady jde Vorlův snímek nejhlouběji na dřeň - a byl by ještě cennější, kdyby například nadmíru nekarikoval postavu nesmiřitelné policejní vyšetřovatelky. Nicméně líčení situace dobrých lidí, kteří se dostali do konfliktu se zákonem, je i tak poměrně účinné. Život s žalobou na krku ukáže křehkost těch nejpodstatnějších věcí, otřese světem, který si Marákovi vybudovali. A právě v tomto ohledu také nedojde k žádnému smíření protichůdných postojů, jen k přiznání porážky.

Místo pro všechny

Jedna věc se v této souvislosti Vorlovi povedla opravdu pěkně: sytí diváka obrazy přírody a venkovské krajiny tak štědře a působivě, že náhlá konfrontace s chaosem a cizotou města vyvolává skutečně bezmála šok a pocit, že tak krutý, aby donutil Marákovy přestěhovat se zpět do něčeho takového, snad přece nemůže být žádný soud na světě...
Vorlův film je dílo svého vlastního druhu. Zřetelně angažované, v mnoha ohledech naivní, lecčíms třeba i protivné, a přece jistým způsobem půvabné. Prostě docela upřímně a po svém hledá smírný průsečík možných pohledů na český venkov. Kamera dokáže obdivně spočívat na přírodních divech i nabídnout fascinovanou studii mechanizace, kterou člověk do přírody zasahuje. Ve Vorlově ideálním venkovském společenství je místo pro hrabalovské myslivce i městské dezertéry, pragmatické sedláky i esoterické víly, pro šamany i křesťany -na všechny se Cesta do lesa pokouší nahlédnout aspoň do jisté míry s pochopením i s humorem.

Pravda, v některých momentech se tu obrázek českého venkova nebezpečně přiblíží až tomu troškovskému (ještě že se najdou taky jiné zdroje veselí než popletená babka) a některé konstrukce jsou opravdu dost vratké - zejména ty nosné.

Ale kdyby už tedy ne primárně kvůli příběhu, lze na Cestu do lesa zajít třeba proto, že technické možnosti se od dob natáčení Cesty z města zase posunuly; průlety hmyzích kaskadérů a muchomůrkové tripy jsou tím pádem ještě mnohem vydařenější.