2. října 2015 16:28 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Chci být pořád ‚in‘, s vnuky jsem hrál
v heavymetalové kapele, říkal Lipský

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Lubomír Lipský (2005). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Lubomír Lipský (2005). | foto: MAFRA
V pátek zemřel ve věku 92 let známý herec Lubomír Lipský. Do širokého povědomí se dostal díky roli dědy Potůčka v seriálu Tři chlapi v chalupě. Lipský poskytl před 13 lety velký rozhovor magazínu Pátek Lidových novin. "Jsme loutky, které někdo nahoře vodí," říkal jeden z nejpopulárnějších českých komiků.

Je skoro dvacet let v důchodu, ale vystupuje v sedmi divadelních komediích, hraje dokonce s heavymetalovou kapelou svých vnuků s názvem Negative Face, telefonuje hned ze dvou mobilů a v uších má sluchátka od walkmana. Na jaře mu bude osmdesát. Nestor českých komiků rozesmává už třetí diváckou generaci.

Když se řekne Pelhřimov, vaše rodné město, vybaví se mi scénka z filmu Vesničko má středisková, kdy obvoďák Rudolf Hrušínský posílá svého hypochondrického pacienta do Pelhřimova prohlédnout si krematorium, aby věděl, „do čeho jde“. Jako rodák to budete vědět: Je něco zvláštního na tom krematoriu?
No to je opravdu slavná scénka, taky ji mám rád. A víte, co je zajímavé? Ono totiž v Pelhřimově žádné krematorium není! Aspoň v době, kdy se ten film točil, určitě nebylo.

Rozhodně je to klasická ukázka českého humoru. Co je pro něj ještě typické?
Já myslím, že taková česká bodrost, která sestává na jedné straně až z lehkomyslnosti a na druhé ze zápecnictví.

Zapamatuje si komik svou první větu, které se diváci smáli?
Já se na ni velice dobře pamatuju, dokonce se zapsala i do historie pelhřimovského divadla. Ochotníci tam hráli Strakonického dudáka a můj otec to režíroval. A obsadil mě, mýho bráchu Oldřicha (pozdějšího režiséra) a spolužáka Jiřího Líra do rolí tří dětí Kalafunových. Měl jsem říct větičku: „Tatínku, co jsi mi přinesl dobrého? Perníkového husara?“ Ale jelikož jsem si v té době, to mi bylo asi osm, silně šlapal na jazyk, tak zaznělo: „Tatínku, co jsi mi pfinef dobvého? Pevníkového hufava?“ Sklidil jsem obrovský aplaus. Dneska si myslím, že to otec udělal schválně. On byl takovej recesista. No a od té doby mě začali mít za komika a táhne se to se mnou doposud.

Taky se s vámi táhnou role „dědků“. Populárního Potůčka z Dietlových Tří chlapů v chalupě jste hrál, když vám bylo něco málo přes třicet. Proč?
Svého úplně prvního „dědka“, děda Vševěda, jsem ale hrál už ve dvanácti letech na nějaké školní besídce. Miroslav Horníček, můj dobrý kamarád a soused, protože spolu bydlíme v jednom domě, tvrdil, že je to proto, že jsem byl už od mládí senilní. Měl to být bonmot, ale kdoví...

Hráli se vám „dědci“ líp zamlada, když jste se ještě musel „zestařovat“, nebo vám jdou líp dnes?
Tenkrát se mi hráli velice dobře, protože to pro mě byla taková nadsázka. Ale speciálně ten děda Potůček vznikal dost dlouho. Nejdřív mě režisér Hudeček obsadil do role takového šmajdavého dědy v Dietlově hře Čtyři z velkoměsta. Já jsem v té době jezdil na prázdniny do jedné vesnice u Pelhřimova. A chodil jsem tam často do hospody na mariáš a skamarádil se s mnoha místními dědky různýho kalibru. Pozoroval jsem je, líbili se mi. On byl každej jinej - ten šišlal, ten zase pajdal, jinej měl záduchu, další nevytáh z pusy fajfku... Takže jsem je v tý hospodě studoval a prostě jsem je vykrad. Pak jsem panu Hudečkovi předved několik těch typů a udělali jsme z nich nakonec jednoho takovýho univerzálního dědka. A na základě této role mě pak obsadili do tehdy slavného seriálu Tři chlapi v chalupě.

Když jste pak někdy zavítal do té venkovské hospody, neměli místní štamgasti, tedy vaše předlohy, k Potůčkovi připomínky?
To víte, že měli, dost často. Vyčítali mi například, že mám mladý ruce. „Podívej se na mě, jak se mi třesou, a ty tam máváš rukama jak kluk!“ (předvádí stařecký třas rukou) Taky se jim nelíbila moje paruka.

Máte tři vnuky. Jaký jste opravdový dědeček?
To hraní bylo něco úplně jinýho než s těma mýma vnukama. Já jsem se před nima celkem málo takhle shazoval jako „dědek“, spíš jsem se snažil být pro ně partnerem. Chci být pořád „in“. Dokonce jsem s nima hrál v jejich kapele Negative Face. A to byla opravdová kuriozita, protože já jsem v heavymetalový skupině sóloval na pozoun!

To máte štěstí, že vás vnuci berou. Lidé vašeho věku si často stěžují, že k nim mladí nemají žádnou úctu. Vy jste se nikdy nesetkal s nějakou neuctivou poznámkou?
Samozřejmě že setkal. Například zrovna nedávno sem přišel nějakej člověk do divadla (sedíme v klubu pražského Divadla ABC), odhad jsem ho tak na osmadvacet. Motal se tady, dokonce zašel i do zákulisí. A já mu povídám: „Promiňte, pane, ale sem nemůžete. Tady je divadlo.“ A on se na mě osopil: „Co ti je, dědku, do toho. Jdi do...!“ To mi připadalo strašný, že se mnou takhle mluvil. A to je jen pars pro toto! (lat. část za celek)

Proč myslíte, že si starých lidí dnes nikdo neváží?
(chvíli dumá) Asi je to výchovou. My jsme byli vychováváni v dobrém slova smyslu měšťansky, možná i maloměšťácky. Ale ty etické základy tam určitě byly na prvním místě. Kdežto dneska když si mladej kluk koupí fáro, a to ještě přišel k majetku bůhvíjakým způsobem, tak si myslí, že je to nejen vrchol blaha, ale i vrchol života.

Staří a mladí se dnes liší i podle vztahu k moderním technologiím. Jak jste na tom vy s počítačem a mobilem?
Co se týče počítače, v tom ohledu mně bohužel ujel vlak, což mě velice mrzí, protože bych to umět chtěl. Vidím to u dcery i u vnuků, jaká je to ohromná věc, jaký mají díky internetu přehled. Vnuci by mě to i naučili, ale nejsem si jistý, jestli by to ještě stálo za to. (směje se) Ale mobily mám dokonce dva, protože jsem byl na dovolený v Třeboni, šel jsem sám na houby a ztratil se v lese. A protože jsem nechal mobil doma manželce, nemoh jsem jí zavolat. Nakonec to dobře dopadlo, vymotal jsem se. A hned jsem koupil druhý telefon.

Dožil jste se věku, kterému se říká „požehnaný“. Co je vlastně na stáří nejhorší? Neduhy? Paměť? Ubývání sil? Ubývání kamarádů?
Já myslím, že všechno to, co jste řekla. Pro herce je hodně nepříjemné, že slábne paměť. Což vidím i sám na sobě, ačkoli to není ještě tak katastrofální, takže pořád můžu vystupovat. Ale textu, kterej mi dřív stačilo přečíst pětkrát, šestkrát, dneska musím věnovat čtyřikrát tolik času, než se mi v hlavě trošku usadí. A už taky scházejí síly. Co jsem všechno dřív stihnul, jenom těch estrád! Přes den jsem třeba točil Čtyři vraždy stačí, drahoušku, večer hrál v divadle a v noci jel natáčet do Slaného se Zdeňkem Podskalským Fantoma operety. A to trvalo i měsíc. Dneska už mám opravdu sílu jenom na to divadlo, veškerá jiná vystoupení odmítám.

Prožil jste kus české historie: od první republiky přes protektorát a socialismus až k sametové revoluci. V které době se vám žilo nejlíp?
Víte, já bych si moh vlastně trochu stěžovat na osud. Já se narodil ve dvacátých letech. A po nejkrásnější éře první republiky, třicátých letech, spadla celá naše generace na šest let do války. Život v protektorátu, ve válečných poměrech, nebyl nic moc. Ale byli jsme mladí, takže nám to strádání zase tak moc nepřišlo, na rozdíl od rodičů. Otec byl dokonce několikrát zavřenej. No a pak nastaly tři krásný roky, kdy se vydechlo po revoluci v ohromný naději a já začal profesionálně hrát v Divadle satiry na Malé Straně. To byly tři nejkrásnější léta mého života, uměleckého i osobního. Pak ovšem přišel osmačtyřicátý rok.

Za komunistů jste prožil podstatnou část své kariéry. Znamenalo to dělat ústupky?
Do samotné práce herce všemocná strana a vláda moc nekecala a nazasahovala. Měli nás za námezdní síly a příliš nás neosočovali. Musím říct, že ani v kritikách ne. Podstatně horší to ale určitě měli režiséři.

Mimochodem, k herectví patří sebeprosazování a vy působíte jako mírný a laskavý člověk. Neměl jste s tím problém?
Měl jsem s tím vždycky problém. Odmalička jsem takovej neasertivní člověk. Když jsem byl ještě malý děťátko, naši mi vždycky řekli: „Mirečku, ty nezlob, tady si sedni a hraj si.“ A já jsem tam opravdu seděl a nehnul se. Já byl strašně poslušný, asi i proto, že jsem byl jako správné cukrářské dítě oplácaný chlapeček, zkrátka mírně obézní, a spolužáci se mi smáli. Takže jsem byl takovej spíš zakřiknutej. To můj brácha Olda byl úplnej opak, sangvinik už odmalička. Ale já jsem i dneska spíš nudný patron a samotář. Na zájezdu, když si ostatní povídají, poslouchám radši z walkmana muziku a přemýšlím si.

Celý život sbíráte autogramy, máte jich prý přes tisíc. Kterého si nejvíc vážíte?
Všechny jsou cenný. Ale já osobně si hodně vážím například podpisu Alberta Einsteina. Taky Laurence Oliviera. Když jsem hrál s Laternou magikou v Montrealu, vystupovalo tam anglické divadlo Old Vic, jehož byl principálem. Hráli Strindberga a já byl tak nadšenej, že jsem se odvážil za ním po představení jít. Lámanou angličtinou jsem se představil, že jsem herec z Prahy, a požádal o autogram. Zeptal se, v čem jsem hrál. Tak pochopitelně jsem nemohl říct Hlustvisiháka nebo Naše furianty, tak jsem jmenoval Jak je důležité míti Filipa. A on říkal: „To jsem hrál taky!“ Pak jsem řekl Charleyovu tetu a Klubka ve Snu noci svatojánské. Olivier na to: „To já taky hrál!“ A požádal mě o autogram. Chtěl jsem mu dát fotku, ale to už by asi bylo příliš. (směje se)

Stál jste kdysi u zrodu televizní zábavy. Bavíte se dneska u televize?
No, dívám se. (tváří se trochu skepticky) Ale není to šálek mého čaje. Já tomu současnýmu humoru celkem moc nerozumím, jde to mimo mě. A ten domixovávanej smích, to je, myslím, opravdu trošku drzost. Proč nenechají diváka, aby se sám rozhodl, čemu se chce smát? Smích je nakažlivej. A oni vlastně nekalými prostředky nutí diváka ke smíchu, chtějí ho nakazit smíchem. To není fér! Všechno taky stojí na konferenciérech, dnes se říká moderátoři. Postrádám tam autorské a dramaturgické zázemí, dobrých autorů ubývá. Takže se spíš dívám na filmy pro pamětníky.

Díváte se na svoje staré filmy?
Dívám se, když je dávají v televizi. Ale určitě nejsem sám sebou nijak okouzlený. Spíš mám u toho vždycky strašnej pocit, protože vidím, jak to bylo místama falešný a jak by se to dalo udělat jinak. Nejen ode mě, ale dokonce od režiséra. Ale po pravdě řečeno, úplně nejradši se dívám na filmy, které jsem natočil já sám před takovými padesáti lety stařičkou Admirou. Jsou to scénky z rodinného života, s dětmi. Nic mi nepřipadá tak komické, ale zároveň i smutné a dojemné, protože to už všechno odnesl čas.

Když jsme u filmů, umíte ještě to alchymistické zaklínadlo, s jehož pomocí jste v Císařově pekaři vynalézal slivovici?
Jak by ne! Ale musím předeslat, že když jsem dostal text té role, tak tam bylo jenom napsáno: „Alchymista mluví zvláštní řečí.“ Ale ta řeč tam nebyla, žádný text od scenáristy. A pan režisér Frič říkal: „Lipajda si tady něco vymyslí.“ Tak já si to vymyslel. „Co tady děláš ty?“ ptal se Werich. „Patláma, patláma, paprťála, paprťála, achánu, achánu... žbrdluch...“ Werich se tomu ohromně smál, a když jsme se pak někdy potkali, třeba v kavárně, tak mě vždycky zdravil: „Patláma, patláma!“ A já mu odpovídal: „Žbrdluch!“

Cenu herečce Janě Štěpánkové předal Lubomír Lipský.
Vyznamenaný herec Lubomír Lipský

Jak se hraje komediálnímu herci, když mu zrovna není do smíchu?
Já měl například tu smůlu, že vždycky, když mi někdo blízký umřel, tak jsem ještě ten večír hrál. I když mi umřela matka, i když ve čtyřiceti letech zemřel můj syn. Ale pravda je, že jsem nikdy nechtěl v takové chvíli záskok. Pro toho diváka je to přece vedlejší, co se vám stalo. Zaplatil si lístek a chce se bavit. A tak hrajete s dýkou v srdci. Ale na jevišti za chvíli zapomenete na svý trápení, to zůstane někde v šatně. Jste prostě v jiným světě. Divadlo je o moc lepší než barbituráty.

Kromě bratra Oldřicha jste měl ještě bratra Dalibora. Zemřel v sedmnácti letech, 17. 7. 1947 v 17 hodin. Chodil do septimy. Vysvětloval jste si později tu skrumáž sedmiček jako znamení osudu?
Byla to opravdu zvláštní souhra čísel, kterou si vysvětlit nedovedu. To by uměli možná numerologové. Bratr se koupal v rybníku a zasáhl ho blesk. A proč se to stalo zrovna jemu? Nevím.

Věříte v předurčenost života?
Já myslím, že jsme loutky, které někdo nahoře vodí podle předem daného scénáře. Ale my netušíme, o jaký jde žánr, jestli je to fraška, drama nebo tragédie. Když si něco zamaneme a uděláme ze svý vlastní vůle, tak po čase jsme stejně zase strženi na tu dráhu, kterou máme určenou.

Tím, kdo nás vodí, je Bůh?
Já jsem věřící, v katolický víře vychovaný. Ale věřím už jenom ve svého Boha, ne v toho, kterého nám předkládají různé církve. Bůh je prostě ve mně a nade mnou.

Je laskavý?
Velice. Na mě byl vždycky moc laskavý. Celý život mě ochránil před všemi katastrofami, které se mi mohly stát. Naposled teď v neděli na chatě, kdy mnoho nechybělo, aby se se mnou na rozblácené stráni převrátilo auto. Ale jak vidíte, jsem tu.

Lubomír Lipský: Co bych dělal v Národním?

Lubomír Lipský (79) "na herce" nikdy nestudoval, z ochotníka se stal profesionálem. Absolvoval reálné gymnázium, za války byl totálně nasazen u tatínka v cukrárně. Vystudoval pak ještě osm semestrů Filozofické fakulty UK, obor estetika a divadelní věda. Jako herec začínal v Praze v květnu 1945 se souborem pelhřimovských ochotníků, který se za čas zprofesionalizoval jako Divadlo satiry. Když bylo v roce 1949 zavřeno,Lubomír Lipský nepřijal nabídku do Národního divadla. "Styděl jsem se, co bych tam dělal?" říká skromně. V roce 1950 místo toho nastoupil do Městských divadel pražských a zůstal tam neuvěřitelných čtyřicet let. Ztvárnil desítky divadelních, filmových a televizních rolí, byl na roztrhání, dělal i pětatřicet představení měsíčně. Jako komika ho ale u diváků "udělaly" hlavně estrády, rozhlasové a později televizní scénky, například postava natvrdlého vrátného Hlustvisiháka. Divadelní popularitu mu přinesla převleková role v bláznivé frašce Charleyova teta, kterou hrál asi pětsetkrát. V Divadle ABC dnes vystupuje v Golemovi, Slaměném klobouku, Jezinkách bezinkách, Limonádovém Joeovi a Charleyově tetě a v Divadle Na Fidlovačce rovněž v Slaměném klobouku a ve Fidlovačce. Donedávna ještě hrál v Hudebním divadle v Karlíně, kde v pětasedmdesáti tancoval na jevišti kankán. Za roli Billyho Kippa v muzikálu Sny z Nového Yorku také dostal Cenu Thálie (1997). O dvacet let dříve byl jmenován zasloužilým umělcem. Z jeho filmových rolí: Racek má zpoždění, Cirkus bude, Limonádový Joe, Zabil jsem Einsteina, pánové, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Tři veteráni, Saturnin. Lubomír Lipský hraje na šest hudebních nástrojů (pozoun, saxofon, trubku, tubu, klarinet a klavír). Je už čtyřiapadesát let ženatý, dcera Tatjana překládá z hindštiny a angličtiny, syn Lubomír byl režisérem. Bratr Oldřich (zemřel 1986) patřil k předním českým filmovým režisérům (Limonádový Joe, Adéla ještě nevečeřela...).

  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz