Slušné peníze bych si mohla vydělat třeba tím, že pošlu dva dny nošené punčocháče. Větší finanční odměnu bych dostala za použité tampony, propocené boty nebo pomočené spodní prádlo. Já jsem se ale rozhodla, že budu fingovat prodej “jen” toho nevypraného, abych zjistila, jaké aktivity se provozují v nejtajnějších koutech internetu a jak probíhá komunikace mezi mladými dívkami a muži se sexuální úchylkou.
Už při zadávání hesla “použité kalhotky” do vyhledávače bylo zřejmé, že se mi otevře zcela nový svět, kterému je třeba se přizpůsobit. Dalších pět minut stačilo k tomu, abych pochopila, co všechno musí dobrý inzerát nabízející nošené spodní prádlo obsahovat.
Inzerce na webech, které nabízejí prádlo fetišistům, funguje jednoduše. Nejdůležitější je název inzerátu a fotografie (čím autentičtější a perverznější, tím větší šance pro prodávajícího). Neméně důležitou roli hraje také první věta inzerátu.
O deviaci:
|
Autor nesmí zapomenout připsat poznámku, která bude pro muže (žádné stereotypy, ženy mezi zákazníky nenajdete) dostatečně lákavá. Dále je zapotřebí uvést cenu za použité prádlo a celý příspěvek zakončit vábivým pozdravem.
Inzerce obchodujících slečen se v zásadě nelišila. Pokud jsem chtěla rychle zaujmout, bylo potřeba zvolit takový přístup, který by se vymykal slibům „diskrétních balíčků“ a „diskrétního přístupu“. Věděla jsem, že spíše než slovo “diskrétní” zaujmou výrazy jako „žhavá“ a „zkušená“. Musela jsem spojit roli divošky a seriózního prodejce.
„Nabízím svoje použité prádélko. Kalhotky nosím jeden den, můžu se ale přizpůsobit tvému přání a nosit je i déle. Pokud bys chtěl kalhotky více voňavé, není problém. Balíček (troje kalhotky) prodám za 250 Kč. Mohu poslat poštou, či osobně předat.“
Při zmínce o osobním předání je téměř jisté, že někdo zareaguje. Ve společnosti inzerátů, u kterých představuje jediného prostředníka mezi dívkami a fetišisty číslo účtů a pošta, funguje nabídka osobního předání spolehlivě. Většina nakupujících si totiž nepřeje prozrazovat svou adresu, možnost setkání v tváří v tvář je pro ně navíc neskutečně vzrušivá.
Automaty na fetiš
Když jsem inzerát s fotografií dámského pozadí v růžových kalhotkách přidala do seznamu desítek dalších, myslela jsem, že mám to nejhorší za sebou. Nejtěžší kola internetové hry 18 plus mě ale teprve čekala.
Ačkoli jsem svůj inzerát pro kategorii „Sex a jiné“ umístila na tři různé weby, hru jsem rozehrála jen přes jeden. Fungovala zde ale minimální regulace - jako jediná stránka tohoto typu v Česku si vstup do nakupovací či prodejní zóny podmiňovala dospělostí.
Zatímco v Česku může podobnou internetovou inzerci zveřejnit pověsit bez sebemenších problémů i nezletilý, ve světě jsou weby tohoto druhu mládeži nepřístupné. Svou roli ovšem může hrát i to, že je zde prodej spodního prádla mnohem rozšířenější. „Uvádí se to zejména o některých asijských zemích, třeba o Japonsku,“ dokládá sexuolog Jaroslav Zvěřina.
Na Dálném východě obchod s fetišem došel tak daleko, že lidé použité prádlo nakupují dokonce i v automatech na veřejně přístupných místech. Taková možnost je sice v České republice momentálně nereálná, počet inzerátů se specifickými sexuálními potřebami na tuzemském internetu se ale zdaleka nedá považovat za zanedbatelný.
V mém případě si nabídku růžových kalhotek za pouhou hodinu prohlédlo kolem 120 lidí. Uvedený čas byl klíčový i z jiného důvodu - do šedesáti minut přišla také vůbec první odpověď. Odeslal ji muž starší šestatřiceti let (pokud ovšem nebyla šestatřicítka v jeho e-mailu pouze oblíbenou číslovkou).
„Ahoj, měl bych zájem, máš fotky, z čeho si lze vybrat?“
Můj první úlovek. Potají jsem doufala, že jeho zájem brzy přehluší zprávy od dalších zákazníků. Nestalo se tak. Za měsíc jsem přes e-mail komunikovala „jen“ s deseti zájemci.
Deset statečných ve schránce
Návštěvnost inzerátu “Voňavé kalhotky jen pro tebe“ rapidně stoupala v noci a většina odpovědí přicházela právě v ranních hodinách, nejčastěji kolem třetí. Za měsíc zhlédlo mou nabídku 1353 lidí, což je v porovnání s jinými inzeráty slušný výsledek.
Největší úspěch jsem mohla slavit během prvního týdne, když počet zobrazení denně narůstal o sto a více potenciálních zákazníků. Po měsíci klesl k několika desítkám denně.
Uváděná čísla ale mohou být zavádějící - jen těžko bychom hledali oficiální statistiky o fungování webů s podobnými inzeráty, které by umožnily srovnání.
„Představuji si, jak si čichám k Tvým kalhotkám,“ stojí v jednom ze vzkazů...
Pro lepší dokreslení situace si ale zkusme představit 1353 fetišistů pohromadě. Kdo jsou ti lidé? Podivíni, které vídáme v metru? Prodavači v trafice? Sousedé od naproti? Kolegové?
Internet poskytuje azyl osobám s mnoha úchylkami, aniž by tito lidé museli svůj “život offline” ohrozit. Co doopravdy vím o desítce mužů, s nimiž jsem udržovala bohatou konverzaci o použitém spodním prádle? Nic víc, než že mají rádi fetiš. Všechno ostatní, s čím se mi o sobě svěřili, může být lež.
Uzavřená společnost, nerušit
Komunita fetišistů a dodavatelek zboží pro jejich potřeby je značně uzavřenou skupinou, o níž není lehké zjistit podrobnosti. Tápou i samotní sexuologové. K fetišistům se dostávají jen obtížně, a o jejich zvycích a potřebách tak mnoho nevědí. Většina české veřejnosti potom nemá o této neobvyklé internetové aktivitě nejmenší tušení. Pokud se o ní někdo dozví, jde nejčastěji o mladé dívky a ženy, které jsou již delší dobu vdané.
Slečnám skryté možnosti internetového výdělku nejčastěji odhalují zkušenější kamarádky. Druhá skupina žen dostává echo nepřímo od svých manželů - když v poště náhodou objeví konverzaci s jejich fetiš múzami. Důkazem toho je občasné volání o pomoc na tuzemských diskusních fórech, které stojí na opakujícím se schématu: Nevím, co mám dělat, můj muž se mnou už dlouho nespí, a teď jsem nejspíš zjistila příčinu. Po nocích si píše s neznámými dívkami a žádá po nich jejich prádlo.
Bez DNA, takové je pravidlo
Chránit si identitu a soukromí je první a nejdůležitější zásada pro každého, kdo se do světa fetišistické nabídky a poptávky dostal. „Je v tom samozřejmě spousta rizik, neposílám nic, co by obsahovalo mé DNA, pro jistotu si vedu i fotodokumentaci toho, co jsem odeslala, člověk nikdy neví, co na mě můžou navléknout. Spousta holek zasílá i na dobírku, což je v jádru také nebezpečné, adresát zná poté adresu odesílatele,“ napsala dívka, která v e-mailové komunikaci vystupuje jako Táňa.
I já jsem se musela schovat pod falešný nickname. Zvolila jsem Petru a jako kontaktní údaje zadala pouze své jméno a pro tyto účely vytvořený e-mail.
Všechny reakce, které mi do schránky petrakalhotky@gmail.com přišly, zahajovaly komunikaci stroze a věcně („Ahoj, měl bych zájem o kalhotky. Máš fotky, ze kterých bych si mohl vybrat?“) a stručnost převládala až do doby, než jsem se pokusila zapříst rozhovor.
Nechtěla jsem zákazníka odradit a dát na sobě poznat, že chci jen zjistit víc o jeho nočních aktivitách. Začínala jsem opatrně: „Jaké kalhotky by sis představoval? A co tě na tom baví?“ Na to většinou přicházely nudné odpovědi typu „bílý a černý“ nebo „černý a červený“. Zájemci o koupi mého zboží se rozhovořili teprve po otázce, jak dlouho bych měla kalhotky nosit a jak mám zásilku doručit:
„Ahoj Petro, měl bych zájem o osobní předání tvých kalhotek… nošené delší dobu, ideálně po masturbaci… cenu a místo předání navrhni… dík za odpověď.“
„Chci bílá tanga, dva dny, můžeš se do nich u….at. Ve čtvrtek předání, kde? Cena? Foto nošení bude?“
Třetí zákazník napsal, že má rád vůni dámského přirození.
Šlo o nejodvážnější vzkazy, které mi během měsíce v on-line světě fetiše přišly. Podle informací od samotných prodejkyň přitom není neobvyklé, že muži požadují prádlo znečištěné močí nebo menstruací. Utéct jsem ale nemohla - denně mi chodily další zprávy.
Fotky a nic než fotky
Muži po Petře prodávající růžové kalhotky žádali zejména fotografie. „K čemu potřebuješ fotky, když ti jde o vůni? :-)“ odpovídala jsem, ačkoliv šlo jen o vyhýbání se odpovědi. Fotografií se totiž dožadovali i nadále - a já se ptala, zda mají zájem o snímky kalhotek nebo jestli chtějí ve spodním prádle vidět i mě.“
„Oboje.“
„Tak mi o sobě něco pověz, vymačkávala jsem nejistě na klávesnici. “Jak ses dostal k nákupu kalhotek? Co tě k tomu vede? Budu se pak cítit lépe.“
Někteří v tu chvíli začali hrát hru „ty první, já ti ji pak taky pošlu“, jiní toužili po bližších informacích o prodejkyni Petře. Popsala jsem barvu očí, vlasů, a sdělila, kolik měří a váží. Že Petra pochází z Prahy, věděli z inzerátu.
Jeden muž, ve kterého jsem měla asi největší „důvěru“, napsal, že je mu čtyřicet let, se ženou se rozvedl, děti nemá a pracuje u policie. V tu chvíli mi byl blíž. Přesně jsem viděla, jak sedí u počítače a odepisuje mi. I on si mě prý představoval. Jen trochu jinak, než jsem si myslela.
„Teď si představuji, jak čichám k Tvým kalhotkám“.
Tisíc korun za prádlo panen
Že nejsem jediná, kdo musel úderné smeče lovců kalhotek na internetu odrážet, mi potvrdila dívka z Moravy, která zájemcům posílá své ponožky a punčochy: „Většinou to je tak, že si chcou psát jen o úchylnostech či dostat fotky. Takže nakonec peníze nedojdou.“
Bohaté zkušenosti měly i další dívky. R. popsala cestu, jak se k prodeji dostala: „Na tuto myšlenku mě přivedla kamarádka, která se tím zabývá již nějaký ten rok a vydělává si poměrně slušné peníze. Nejprve šlo jen o finanční injekci ke studiu, postupem času mě začalo bavit, že nemám v šuplíku stále to samé prádlo, prakticky mám pořád nové.“ Své skutečné jméno si, stejně jako další prodejkyně L., nepřála uveřejnit.
„V praxi to je tak, že zájemce si napíše, o co má zájem, prodává se prakticky cokoliv (kalhotky, košilky, ponožky, boty, seznámila jsem se i s dívkami, co prodávají použité tampony a vložky), daný zájemce si určí jak dlouho kalhotky či jiný oděv nosíš, jestli přes ně masturbuješ, chtějí je počůrat... prostě fantazii se meze nekladou.“
Za jedny kalhotky si může prodávající naúčtovat v základní sazbě od tří do pěti set korun. Záleží, o jaké prádlo jde a jak dlouho je žena nosí. Velmi žádané je pak prádlo nošené při sportování. O stokoruny vzroste cena ve chvíli, kdy zákazník ke kalhotkám dostane i erotické video. Lukrativním zbožím je i spodní prádlo panen, za nějž fetišisté zaplatí až tisíc korun.
Podle vyjádření dívky L. může výdělek měsíčně dosáhnout k osmi tisícům. „Většinou je poptávka vyšší, když si je pán svlékne sám při osobním setkání, ale to už chce odvahu.“ Ona sama prý osobně preferuje spíše zájemce, kteří nepožadují setkání tváří v tvář.
Hobby, nebo nemoc?
Sexuologové se už řadu let přou o to, zda má být erotický koníček fetišistů i nadále začleněn mezi sexuální deviace. Odborník Petr Weiss se kloní k názoru, že jde o zcela neškodnou záležitost, zvláště slouží-li k potlačení silné vnitřní touhy po sexuálním vzrušení. Nevidí proto důvod, proč by tito lidé měli být považováni za devianty.
“Své sny realizují v soukromí a nikomu tím neubližují,” vysvětluje. “Pokud člověk svým chováním neohrožuje sebe, ani své okolí a koná dobrovolně, není ho možno nějak odsuzovat, a tím i trestat. To prádlo ovšem nesmí ukrást. Pak by se dopouštěl trestného činu nikoliv za fetišismus, ale za krádež,” říká s tím, že se současná sexuologie k této úchylce staví smířlivě a s nejvetší pravděpodobností ji v nejbližší době vyškrtne ze seznamu nemocí.
Konvezace s fetišisty na internetu nebývají zprvu příliš obsáhlé. Pokud se...
Online fetišisté jsou zvyklí si hned na počátku dialogu s prodávající stanovit...
Jiní odborníci naopak trvají na tom, aby fetišismus zůstal mezi deviacemi. „Sexuální deviace to nepochybně je. Nemusí však být nutně zdrojem problémů,“ uvádí k tématu odborník Jaroslav Zvěřina a vzápětí dodává, že za nebezpečné můžeme považovat, pokud člověk fetiše získává krádežemi, vydíráním nebo pokud obtěžuje děti a nezletilé. „Podobné fetišismy jsou zřejmě vzácné, podobně jako ostatní sexuální minority.“
Oba oslovení lékaři se shodují v tom, že s přístupem k internetu se mohou fetišisté vybíjet nenásilnou formou, potlačení sexuální potřeby v domácím prostředí navíc zabraňuje případným konfrontacím na veřejnosti. V minulosti fetišistům totiž nezbývalo nic jiného než vyrazit do ulic a prádlo krást, vzorově z prádelních šňůr. Jeho vůně ale neuspokojovala všechny, a tak mnozí mířili i do převlékáren a šaten, čímž vystavovali jak sebe, tak svůj objekt nepříjemné, až nebezpečné situaci.
“Kolik ti skutečně je?”
Navzdory bezbřehé nabídce internetového obchodování servery s prádelním fetišem neuspokojí všechny. V případě osob s pedofilií, pro které by koupě podobného zboží představovala de facto jediné legální sexuální naplnění, nabídka neexistuje.
Z výpovědí několika homosexuálních pedofilů v dokumentu České televize “Pedofilové mezi námi” vyplývá, že jedinou možností je přímá domluva s rodiči dítěte, kteří o pedofilii zájemce vědí a chtějí mu pomoct. Většinou jde ale o trička a jiné kusy oblečení, spodní prádlo nebývá obvyklé. Nabízí se i nákup přes portály nabízející nošené oblečení, otázkou však zůstává, jak moc tato alternativa pedofily láká.
V potenciální nebezpečí ovšem fetišismus neproměňují jen touhy pedofilů. Problematický může být stejně tak prodej prádla nezletilými osobami. Obchod sice vždy nabízejí dívky starší 18 let, ve světě internetu ovšem nelze na pravdivě uvedený věk spoléhat. Situace je to o komplikovanější, že fetišisté mají velký zájem o prádlo velmi mladých dívek, které současně láká vidina snadného zisku.
Od slečen s pochybně znějícími e-mailovými adresami jsem se skutečná data narození nedozvěděla. Otázka jednoho z mých zákazníků nicméně potvrzuje, že věku udávanému v inzerátech věřit nelze. „Kolik ti skutečně je?“ ptal se mě zájemce i přesto, že jsem mu svůj reálný věk v předchozí konverzaci prozradila už dvakrát.
Zkrátka vším
Po měsíci v on-line světě fetiše jsem se rozhodla, že budu ke svým deviantním kupcům upřímná, a přiznala jsem, že kalhotky neprodávám. Že jsem jen zvídavý vetřelec a že píšu reportáž o tom, jak funguje online fetišismus. Nikomu ze zákazníků to výrazněji nevadilo, a dokonce mi dali naději, že prozradí víc o svých touhách a přáních.
Jenže konverzace se vždy vrátila ke spodnímu prádlu a možnostem osobního předání. Tomáš, se kterým jsem navázala kontakt jako s posledním z nakupujících, mi potom připomněl, že nic není zadarmo: “Já ti poskytnu informace a ty mně pak jedny své použité kalhotky.”
V jediné krátké větě prozradil víc, než si myslel. Kalhotky jsou zkrátka vším.
Autor je studentem FSV UK; reportáž vznikla pro projekt Ergo 2.
