Do té koncertní sestavy, vlastně jakéhosi minifestivalu, se vešli vesměs čelní představitelé tří směrů, které tehdy mávaly rockovou hudbou. Guns N’Roses tu byli za frackovský street rock. Prostřední vystupující Faith No More reprezentovali syntetický, svým způsobem trošičku intelektuální crossover. A celý večer zahajovali Soundgarden. Tedy bezesporu jedna ze tří nejvýznamnějších kapel, které představovaly „nejalternativnější“ (komerčně nicméně velmi potenciální) styl grunge.
Vzpomínám si dobře na svoje pocity, když jsem na ten Strahov mířil. Axl Rose se svojí partou mi v té době byli (už) v podstatě ukradení. Faith No More mě tehdy (ještě) taky moc nebavili. Na tenhle veliký koncert jsem šel vlastně kvůli první předkapele, což nebylo a vlastně nikdy není úplně tradiční. Ovšem Soundgarden prostě byli v té době představiteli něčeho, čím jsem do značné míry hudebně žil, co jsem měl fakt rád. A co mi připadalo živé, aktuální.
Grunge byl ze všech těch zmíněných dobových stylů jaksi nejosobnější, nejdůvěryhodnější, jeho protagonisté byli nejvíc „sami za sebe“. To bylo z jejich hudby evidentní - a v průběhu dalších let, když jsme se o nich začali dozvídat bližší informace, se to potvrdilo. A „svatá trojice“ Nirvana - Pearl Jam - Soudgarden je pro mě a velkou část mé generace prostě absolutní špička rocku těch let. Posledně jmenovaní byli první z celé té scény, které jsme mohli u nás vidět naživo.
Soundgarden měli v době strahovského koncertu chvíli vydané album Badmotorfinger, patrně nejlepší, co udělali. Následující Superunknown, vydané v roce 1994, bylo na vyšší úrovni po produkční stránce, byl na něm i největší hit kapely Black Hole Sun, ale zároveň už bylo považováno za poněkud kompromisnické. Badmotorfinger je dotaženým, syrovým, tvrdým a „sprostým“ vyvrcholením toho, s čím ve druhé polovině 80. let Soundgarden v Seattlu začali.
Na tohle všechno vzpomínám teď, když zpěvák Soundgarden Chris Cornell, majitel nepochybně nejlepšího grungového hlasu, zničehožnic zemřel. Bylo mu pouhých 52 let. Strašně málo...
