Pátek 19. dubna 2024, svátek má Rostislav
130 let

Lidovky.cz

Činoherní klub nachystal evropskou premiéru hry Ujetá ruka

Kultura

  21:46
PRAHA - Hra irského autora Martina McDonagha Ujetá ruka je novinkou repertoáru pražského Činoherního klubu. Inscenaci, která měla v pátek večer na této scéně evropskou premiéru, připravil režisér Ondřej Sokol. Text opět i přeložil do češtiny.

Ondřej Sokol foto: ČTK

Tato "velmi veselá a černá komedie" měla světovou premiéru teprve loni v březnu na Broadwayi. V Činoherním klubu v ní hrají Marek Taclík, Martin Finger, Domingos Correia, který se narodil v Angole, divadlo studoval v Los Angeles a nyní žije v Praze, a Markéta Stehlíková. V němých rolích, které jsou inscenační licencí Činoherního klubu, se objevili Michal Pavlata a Petra Horváthová.

Dramaturg Roman Císař označil inscenaci za "ujetou story", která je "základem ujetého podobenství ujetého světa". Děj McDonaghovy hry je totiž iniciován příběhem, který se odehrál před 21 lety. Tehdy přišel jeden mladík o ruku a byl o ni připraven neobvyklým, ba přímo "ujetým" způsobem. Stejně "ujetá" je jeho msta, která trvá takřka čtvrt století. Chce zpátky svou končetinu, ač ví, že mu bude k ničemu.

Světový úspěch McDonagha
Nástup na světová jeviště měl Martin McDonagh raketový - během dvou let byly v Londýně a irském Galwayi uvedeny čtyři jeho hry: trilogie Kráska z Leenane (1996), Lebka v Connemaře (1997), Osiřelý západ (1997) a Mrzák inishmaanský (1996). Obratem vznikly překlady do mnoha jazyků a sotva třicetiletý McDonagh se stal jedním z nejčastěji uváděných a divácky nejúspěšnějších dramatiků na světě. Přitom školní docházku ukončil v 16 letech a od té doby žil převážně z podpory v nezaměstnanosti. V první polovině 90. let se rozhodl, že se bude věnovat psaní.

Premiérou Ujeté ruky přibyla po Osiřelém západu (2002) a Panu Polštáři (2005) na jeviště Činoherního klubu už třetí McDonaghova hra. Zatímco Pan Polštář je situován do blíže neurčené totalitní země, nový text je tématem hrou "americkou". Autor se v ní pohybuje na hranici žánru, takže si diváci chvílemi nejsou docela jisti, zda se nestávají oběťmi parodie.

Podle McDonagha musí být hra napínavá, musí mít temný příběh, který je zdánlivě bez srdce. "Lidé by měli z divadla odcházet se stejným pocitem, s jakým odcházejí z dobrého rockového koncertu. Nechce se ti o tom mluvit, jen to v sobě necháš znít. Nesnáším lidi, kteří všechno pořád analyzují. Hra musí být stejně napínavá jako senzační horská dráha," uvedl.

Autor: