Vláda musí vládnout za každé situace a parlament má též svůj plán práce, zrovna tak jako prezident republiky. Média mají vždy o čem psát a co vysílat. Proběhly „Dušičky“ s obvyklou „hřbitovní rallye“ a za chvíli nás pohltí vánoční blázinec. Celá země se vrací do obvyklého tempa a nálady...
Dokonce i ODS se vrátila k obvyklému životu: předseda Topolánek se opět tváří chlapácky, zvláště když si může vedle Merkelové či Sarkozyho při přikyvování připadat jako velký evropský státník, první místopředseda Pavel Bém se konečně rozhoupal k protikandidatuře, a rozjely se tedy nejen mediální přestřelky, ale hlavně horečná zákulisní jednání „kdo s kým, kdo proti komu a co za to“.
I další „kandidáti“ se dali slyšet, že by tedy jaksi také, nebýt Topolánka či Béma. A vždy mlčící místopředseda Petr Nečas nadále mlčí. Ado ticha jen sem tam zazní kňournutí nad „neslušnou kampaní“ ČSSD...
Příčina porážky je nasnadě
Všechno špatně! Žádné seriózní stranické zamyšlení nad příčinami porážky, žádná vážná vnitrostranická debata, žádné hledání cesty k budoucímu volebnímu vítězství, žádné nové myšlenky: vše se zákulisně soustřeďuje jen na kongresový souboj dvou kohoutů na jednom smetišti.
Přitom základní příčina volební porážky ODS je nasnadě: velké zklamání příznivců pravice z každodenní vládní politiky ODS. Ta se totiž zásluhou minulých patových volebních výsledků v kombinaci s mocnou touhou „si zavládnout“, tedy sestavit vládu téměř za každou cenu, vrhla do vládnutí, jak koaliční partneři (a jejich frakce, jednotlivci i přeběhlíci) pískali. A tak se velmi rychle vzdálila přirozenému očekávání voličů a příznivců ODS. A ti si logicky kladli otázku: Tak, ksakru, kdo nám vlastně vládne? Bursík? Zubová? Hovorka? Pohanka s Melčákem? Raninec?
Z této prapříčiny se pak odvíjelo vše ostatní, neboť přílišné koaliční kompromisy učinily ze všeho bezzubou parodii na slibované kroky a uvnitř ODS logicky nastartovaly nemalé pnutí. Chvílemi se dokonce zdálo, že každodenní vládní politika premiéra Bursíkotopolánka je tou havlovskou „nepolitickou politikou“, doma slabou, neboť příliš „pejskokočičkovou“, a proto nedůslednou, venku však „úspěšnou“, neboť v hlubokém předklonu před velmocemi.
Navíc neskutečně hloupá politická i věcná chyba, totiž započetí reformy zdravotnictví poplatky, když na skutečné reformní nezbytnosti nebyla společná koaliční politická vůle, učinila z této, v podstatě okrajové, záležitosti hlavní téma populistické opozice.
Za to vše musel logicky přijít řádný trest, neboť takto „zieleniecovsky“ rozkročená ODS nepřesvědčila ani jednoho voliče nalevo, zato velmi zklamala svoji přirozenou voličskou základnu: střední třídu.
Na tu ODS jakoby zapomněla. Chaotické přijímání zákonů namísto slibovaného zjednodušování legislativy, stále bující byrokracie, daňová reforma-nereforma se „superhrubou“ mzdou, na níž nejvíce vydělala opozice, šetření na jednom místě a neskutečné plýtvání na místě druhém, to vše byly kamínky, ze kterých se nakonec strhla lavina, beroucí s sebou i mnohé schopné hejtmany a senátory. A jistě znáte stejně jako já ve svém okolí spoustu a spoustu lidí, kteří vám natvrdo řekli, že sice vždy volili ODS, byť někdy se zatnutými zuby, teď ji však poprvé právě proto volit nebudou. A nevolili.
Chce to lídra. Ale kde je?
Cesta k nápravě je ovšem jediná: musí povstat lídr („lídr politické strany se nevolí, ten buďto je, nebo není“, připomínám ovšem staré anglické moudro), který bouchne pěstí do stolu a rázně zavelí k návratu k ideovým kořenům ODS, k poctivé pravicové politice pro střední třídu, k předvídatelnému, neboť zásadovému vládnutí, a to s lidmi, kteří netouží po tom „co nejdříve si alespoň na chvíli zavládnout“ třeba i za cenu mizerných kompromisů, ale kteří trpělivě cizelují program a budují týmy schopných lidí, aby byli dobře připraveni, až přijde jejich čas. A ten určitě přijde!
Dá to ovšem spoustu práce: energetická politika bez fanatiků, obranná politika bez chaotických nákupů, efektivní hospodaření s daněmi, neboť nejde zdaleka jen o nižší daně, ale mnohem více o to, aby za ně tvrdě pracující a daně platící občané dostali patřičnou protihodnotu, volební systém bez patových výsledků, a hlavně výběr politiků, kázajících jen to, co sami činí. A mnohé si pak jistě sami doplníte z toho, co vás štvalo a štve.
Jen toho lídra zatím žádného nevidím...
