Za čtyři roky shromažďování materiálu Vadas natočil 110 hodin záznamu a z něj postříhal 28minutový dokument, který měly LN možnost zhlédnout. Vystupuje v něm řada osobností politického i veřejného života – například senátor Jaromír Štětina, Oldřich Kaiser a řada dalších. Každý z respondentů vyjadřuje své osobní zkušenosti s „případem Hučín“.
„Když mi poprvé řekli, abych se o ten případ nezajímal, že Hučín je blázen, tak jsem se rozjel do Přerova k soudu a během velmi krátké doby jsem zjistil, že to je člověk, který si stojí za svými názory a o kterém se rozhodně nedá mluvit jako o bláznovi,“ shrnuje Štětina.
Celkově film vyznívá ve prospěch hlavní postavy a je poznamenám osobními sympatiemi tvůrce. Vzhledem k tomu, že dokument není zpravodajským materiálem, ale právě pohledem na věc očima dokumentaristy, ani citové zkreslení příběhu neubírá na atraktivnosti. Vadas ho sleduje čtyři roky, a dokázal tak z desítek hodin materiálu vybrat to nejzajímavější.
Charakteristická pro celý případ je zpověď bývalé poslankyně a členky stálé parlamentní komise pro kontrolu Bezpečnostní a informační služby (BIS) Táni Fischerové, která mimo jiné říká: „Opravdu se v tom neorientuji, zvlášť, když je to propleteno s různými stupni utajení. Překvapuje mne, že se v tom neangažoval Václav Havel, který mohl mít lepší informace než normální člověk (v té době byl Havel prezidentem pozn. aut.), a ani já nemám o tom případu kompletní informace. Proto se nedivím, že to většinu lidí asi nezajímá.“
Vadas ve svém dlouholetém dokumentu odhaluje také momenty, které zůstaly ve zpravodajství pokrývajícím Hučínův proces neodkryty. Poprvé v něm zaznívají informace, že se vedení BIS v čele s Jiřím Růžkem pokoušelo ovlivnit vedení Konfederace politických vězňů (KPR), jejímž je Hučín členem, v neprospěch tohoto bývalého disidenta. „Tenkrát za mnou přišel pan Růžek a říkal, že Hučín má nějaké problémy s vyúčtováním auta a že v tom lítají peníze a že se to musí pořádně vyšetřit,“ říká tehdejší předseda KPR Stanislav Drobný.
„Když jsme se po nějaké době dozvěděli, za co byl Hučín obviněn, o nějakých manipulacích s autem tam nebylo ani slovo,“ vzpomíná v dokumentu Drobný. Právě tehdy začal rozkol uvnitř KPR, která se rozdělila na Hučínovy příznivce a odpůrce.
Ti první demonstrovali při všech soudních jednáních, které se obžalobou Hučína zabývaly, a požadovali veřejný proces, který by veřejnosti objasnil, jakých trestných činů se měl Hučín dopustit. Soudci však tvrdošíjně trvali na svém a tvrdili, že proces nemůže být veřejný, neboť se v soudní síni probírají informace, které nesou stupeň „TAJNÉ a PŘÍSNĚ TAJNÉ“. „Za tu dobu, co jsem měl možnost sledovat soudní jednání, se neprobíraly žádné informace, které by byly v tomto režimu utajení,“ sděluje poněkud šokující informaci bývalý předseda parlamentní komise pro kontrolu BIS Jan Klas. „Za tu dobu, co jsem případ sledoval, jsem nabyl dojmu, že byl veden jako procesy v 50. letech. Nyní bych se chtěl panu Hučínovi omluvit za to, že jsem ho kdysi označil teroristou,“ říká v dokumentu Klas.
Padesátými lety zavání i jedna z posledních scén dokumentu, kdy policie a justiční stráž vyvádí Hučínovy příznivce ze soudní chodby za to, že hlasitě požadovali veřejný proces. Zásah se stal až po odjezdu hlavních televizních štábů. Náhodou? Dokument odvysílá Česká televize 5. 12. 2006 na ČT 2.
„Když mi poprvé řekli, abych se o ten případ nezajímal, že Hučín je blázen, tak jsem se rozjel do Přerova k soudu a během velmi krátké doby jsem zjistil, že to je člověk, který si stojí za svými názory a o kterém se rozhodně nedá mluvit jako o bláznovi,“ shrnuje Štětina.
Celkově film vyznívá ve prospěch hlavní postavy a je poznamenám osobními sympatiemi tvůrce. Vzhledem k tomu, že dokument není zpravodajským materiálem, ale právě pohledem na věc očima dokumentaristy, ani citové zkreslení příběhu neubírá na atraktivnosti. Vadas ho sleduje čtyři roky, a dokázal tak z desítek hodin materiálu vybrat to nejzajímavější.
Charakteristická pro celý případ je zpověď bývalé poslankyně a členky stálé parlamentní komise pro kontrolu Bezpečnostní a informační služby (BIS) Táni Fischerové, která mimo jiné říká: „Opravdu se v tom neorientuji, zvlášť, když je to propleteno s různými stupni utajení. Překvapuje mne, že se v tom neangažoval Václav Havel, který mohl mít lepší informace než normální člověk (v té době byl Havel prezidentem pozn. aut.), a ani já nemám o tom případu kompletní informace. Proto se nedivím, že to většinu lidí asi nezajímá.“
Vadas ve svém dlouholetém dokumentu odhaluje také momenty, které zůstaly ve zpravodajství pokrývajícím Hučínův proces neodkryty. Poprvé v něm zaznívají informace, že se vedení BIS v čele s Jiřím Růžkem pokoušelo ovlivnit vedení Konfederace politických vězňů (KPR), jejímž je Hučín členem, v neprospěch tohoto bývalého disidenta. „Tenkrát za mnou přišel pan Růžek a říkal, že Hučín má nějaké problémy s vyúčtováním auta a že v tom lítají peníze a že se to musí pořádně vyšetřit,“ říká tehdejší předseda KPR Stanislav Drobný.
„Když jsme se po nějaké době dozvěděli, za co byl Hučín obviněn, o nějakých manipulacích s autem tam nebylo ani slovo,“ vzpomíná v dokumentu Drobný. Právě tehdy začal rozkol uvnitř KPR, která se rozdělila na Hučínovy příznivce a odpůrce.
Ti první demonstrovali při všech soudních jednáních, které se obžalobou Hučína zabývaly, a požadovali veřejný proces, který by veřejnosti objasnil, jakých trestných činů se měl Hučín dopustit. Soudci však tvrdošíjně trvali na svém a tvrdili, že proces nemůže být veřejný, neboť se v soudní síni probírají informace, které nesou stupeň „TAJNÉ a PŘÍSNĚ TAJNÉ“. „Za tu dobu, co jsem měl možnost sledovat soudní jednání, se neprobíraly žádné informace, které by byly v tomto režimu utajení,“ sděluje poněkud šokující informaci bývalý předseda parlamentní komise pro kontrolu BIS Jan Klas. „Za tu dobu, co jsem případ sledoval, jsem nabyl dojmu, že byl veden jako procesy v 50. letech. Nyní bych se chtěl panu Hučínovi omluvit za to, že jsem ho kdysi označil teroristou,“ říká v dokumentu Klas.
Padesátými lety zavání i jedna z posledních scén dokumentu, kdy policie a justiční stráž vyvádí Hučínovy příznivce ze soudní chodby za to, že hlasitě požadovali veřejný proces. Zásah se stal až po odjezdu hlavních televizních štábů. Náhodou? Dokument odvysílá Česká televize 5. 12. 2006 na ČT 2.
