Od našich nejdůležitějších sousedů jsou poslední dobou slyšet hlasy, které dokazují, že Klaus zřejmě tak úplně vedle nebyl. "Jsme na cestě k ekodiktatuře". V Německu dnes panuje jakási národní zelená konvence, o níž pochybovat není společensky vhodné. Nejzřetelněji se to ukázalo, když po Fukušimě spolkový kabinet provedl náhlý obrat ve své energetické politice, dokonaný v minulých dnech oficiálním rozhodnutím vypnout do jedenácti let všechny jaderné reaktory v zemi - ačkoli nehoda v Japonsku s poměry v německých jaderných elektrárnách nijak nesouvisí a tsunami je ve střední Evropě nemyslitelná.
PSALI JSME O KONCI JADERNÝCH ELEKTRÁREN V NĚMECKU |
Bylo to šokující vítězství iracionality a svým způsobem vzpoura proti tradicím německé vědy, jejíž úspěchy kdysi učinily z Němců jednu z nejúspěšnějších společností světa. Zvrat v atomové politice ukázal, do jaké míry se zelené pojetí světa ze stejnojmenné politické strany rozlezlo všemi směry, od klasické sociálnědemokratické levice po pravici.
Konzervativci, v tomto ohledu ještě docela nedávno rezervovaní, už v "pokrokovosti" i sociální demokracii předbíhají zleva.
Pod klenbou národní konvence se děje spousta věcí, z nichž sice nevznikne otvírací text v novinách, které ale dohromady tvoří dosti znepokojivý trend. Hlavní vládní strana CDU chtěla zákonem nutit majitele domů, aby své domy tepelně izolovali, čemuž prozatím zabránilo jen veto koaličních liberálů. Řidičům je daňovou politikou doslova vnucován takzvaný biobenzín. (I tady jsou Němci samozřejmě avantgardou EU.) Pro přenos energie z větrníků v Severním moři do jižního Německa, odkud zase na sever poputuje proud z fotovoltaických panelů, bude třeba postavit linie supervysokého napětí.
Lidé, nad jejichž hlavami tato energetická dálnice povede, se vzpírají - a tak se vláda chystá omezovat jejich vlastnická práva, aby byli nuceni kupovat si dražší proud dřív. Ekonom Carl Christian von Weizsäcker, bratranec bývalého prezidenta, tomuto přehlížení suverenity spotřebitelů v listě FAZ říká "nucené vyživování ekologicky korektními produkty" a prorokuje, že Německo "je na cestě k ekodiktatuře". Je to měkká diktatura se společenskou většinou.
Na vkus pionýrů zeleného života je ale většina pořád ještě moc pomalá. Zatím nic se zřejmě nepřiblížilo Klausově hororové vizi postdemokracie, která na Západě nahradí tradiční parlamentní systém, tak jako nedávno zveřejněná představa hlavního poradce kancléřky pro otázky klimatu Hanse Joachima Schellnhubera zřídit Radu budoucnosti, která by o zákonech hlasovala spolu s parlamentem. Nevolená rada má zastupovat příští generace. Že by se mělo počkat na jejich vůli a neporučníkovat je? Ale jděte, boj proti globálnímu oteplování je stejný morální imperativ jako kdysi boj proti otroctví. Tady musí jít staré zvyklosti stranou. ¨
Už nejsme liberálové Otázka zní: proč by nás, kteří přese všechnu provázanost s Německem nejsme a nikdy nebudeme sedmnáctou spolkovou zemí, mělo jeho nejnovější romantické a iracionální vzedmutí trápit? Protože Německo vždycky bylo a je, v dobrém i zlém, příliš silné epicentrum, než aby se tak malé entity v jeho bezprostředním okolí, jako třeba česká společnost, z té dostředivé síly dokázaly úplně vymanit. A i kdyby se čeští zelení, kteří z Německa opisují s otevřenou pusou, už nikdy nedostali do sněmovny, pořád je tu Evropská unie, která mívá tendenci fungovat - jak to formuloval britský expert na Německo Daniel Johnson -jako nástroj k uplatňování německých předsudků ve zbytku Evropy.
Komentátor týdeníku Respekt Marek Švehla úplně vážně propaguje jednotný unijní dohled nad jadernými elektrárnami právě odkazem na Německo: když se k protijadernému Rakousku přidá i "velké Německo, stává se obava z jaderné energetiky podstatným rysem EU jako takové". To nemusí být nutně pravda; v Unii samozřejmě stále je i s atomem pevně spjatá Francie a francouzský ministr pro energetiku kvůli německému sólování právě žádá o naléhavé sezení resortních ministrů. I tak je ale třeba se ve chvíli, kdy u sousedů začnou vykazovat znaky kolektivní hysterie, pozorně dívat. Kdo se dívá, spatří široký protiliberální konsenzus, ve spolkové republice první od jejího založení.
