Levyho film Můj Vůdce předcházela pověst skandálního snímku. Že prý si v něm Hitler hraje ve vaně s plastovými kachničkami a že se tu válečná tragédie bere příliš na lehkou váhu. Skutečnost je ovšem zase o něco krotší než chiméra. Například zmiňovaná koupelnová scéna tu skutečně je, ale v celkovém kontextu filmu tak moc komicky nepůsobí.
Stačí jen trochu přehodit žánrovou výhybku a hned se film bude jevit v trochu jiném světle: není to totiž komedie, jak se mnohde uvádí, ale satira. Humor tu tedy neslouží jako cíl, ale jako prostředek. Takže přestože leckterá scéna může vyloudit úsměv na tváři (opravdu jen úsměv), pořád nám bude běhat mráz po zádech.
Levy přišel s fiktivním příběhem, který zasadil na přelom let 1944 a 1945. Totální válka se zdá být už neodvratně a totálně prohraná a přestože si Hitler prohru nepřipouští, pozbyl své někdejší diktátorské energie, kterou si dokázal podmanit davy. Goebbels si je dobře vědom, že novoroční projev zlomeného a vyčerpaného Vůdce by podobně zdevastovanému Německu nijak nepomohl. Přijde tedy s ďábelským plánem: z koncentračního tábora vytáhne proslulého židovského herce a pedagoga, profesora Adolfa Grünbauma, který má s Hitlerem secvičit jeho výstup tak, aby působil náležitě energicky a sebevědomě.
Grünbaum odhalí Hitlerovo trauma z dětství a hodiny herectví se začínají podobat spíše terapii. To ovšem nic nemění na tom, že vše spěje k nevyhnutelně tragickému konci.
Muž jménem Adolf Grünbaum dodnes skutečně žije, z Německa ovšem odešel do USA už v roce 1938 a působí v docela jiném oboru. Jde tedy o shodu jmen. Vymyšlené ale není, že Hitler skutečně měl učitele herectví, byť to nebyl Žid. A stejně tak je faktem, že psycholožka Alice Millerová vypracovala studii, v níž rozebírá, kterak byl Hitler v dětství týrán otcem, což pak vedlo k jeho nutkání po pomstě, jež se ovšem netýkala pouze otce.
Režisér, který je sám židovského původu, namíchal fakta s fikcí a podobně zkombinoval prvky groteskní, satirické i dramatické. Postava Hitlera tu má obecnější funkci zosobněného zla, už proto, že ji s notnou nadsázkou vytvořil hudebník, komik, spisovatel a režisér Helge Schneider. Nechybí tu sice typické hitlerovské atributy, ale zároveň se nepředstírá křečovitá snaha převtělit Schneidera v Hitlera. Herec postavu svou interpretací přímo komentuje: jen v deformovaném mozku člověka, který se v noci pomočuje, se mohlo zrodit něco tak hrůzného.
Film ale nestojí na postavě Hitlera, skutečnou hlavní rolí je tu profesor Grünbaum v podání vynikajícího Ulricha Müheho. (Skvělý herec, který exceloval ve filmu Životy těch druhých, podlehl letos 22. července rakovině.) Zatímco Hitler je stylizován jako groteskní karikatura, Grünbaum je tragickým hrdinou, celým filmem procházíme s ním, nikoli s Hitlerem, a Grünbaumův osud také dává snímku náležitě dramatický rozměr.
Jestliže se německá kinematografie vypořádala s minulostí seriózní cestou v „historické rekonstrukci“ Pád Třetí říše, proč by se nemohla pokusit i o satiru. Otázkou je, co je choulostivější, zda vytváření realistického obrazu, nebo nastavování zakřiveného zrcadla. Chaplin to věděl už v roce 1941, když točil Diktátora. Levy vzbuzuje rozruch a pochybnosti ještě dnes. Svůj postoj vůči historii může obhájit, hůře by ale vysvětloval, proč film nenatočil s větší inscenační pečlivostí, proč řada scén působí nepřiměřeně lacině a proč jako režisér nebyl důslednější.
Stačí jen trochu přehodit žánrovou výhybku a hned se film bude jevit v trochu jiném světle: není to totiž komedie, jak se mnohde uvádí, ale satira. Humor tu tedy neslouží jako cíl, ale jako prostředek. Takže přestože leckterá scéna může vyloudit úsměv na tváři (opravdu jen úsměv), pořád nám bude běhat mráz po zádech.
Levy přišel s fiktivním příběhem, který zasadil na přelom let 1944 a 1945. Totální válka se zdá být už neodvratně a totálně prohraná a přestože si Hitler prohru nepřipouští, pozbyl své někdejší diktátorské energie, kterou si dokázal podmanit davy. Goebbels si je dobře vědom, že novoroční projev zlomeného a vyčerpaného Vůdce by podobně zdevastovanému Německu nijak nepomohl. Přijde tedy s ďábelským plánem: z koncentračního tábora vytáhne proslulého židovského herce a pedagoga, profesora Adolfa Grünbauma, který má s Hitlerem secvičit jeho výstup tak, aby působil náležitě energicky a sebevědomě.
Grünbaum odhalí Hitlerovo trauma z dětství a hodiny herectví se začínají podobat spíše terapii. To ovšem nic nemění na tom, že vše spěje k nevyhnutelně tragickému konci.
Muž jménem Adolf Grünbaum dodnes skutečně žije, z Německa ovšem odešel do USA už v roce 1938 a působí v docela jiném oboru. Jde tedy o shodu jmen. Vymyšlené ale není, že Hitler skutečně měl učitele herectví, byť to nebyl Žid. A stejně tak je faktem, že psycholožka Alice Millerová vypracovala studii, v níž rozebírá, kterak byl Hitler v dětství týrán otcem, což pak vedlo k jeho nutkání po pomstě, jež se ovšem netýkala pouze otce.
Režisér, který je sám židovského původu, namíchal fakta s fikcí a podobně zkombinoval prvky groteskní, satirické i dramatické. Postava Hitlera tu má obecnější funkci zosobněného zla, už proto, že ji s notnou nadsázkou vytvořil hudebník, komik, spisovatel a režisér Helge Schneider. Nechybí tu sice typické hitlerovské atributy, ale zároveň se nepředstírá křečovitá snaha převtělit Schneidera v Hitlera. Herec postavu svou interpretací přímo komentuje: jen v deformovaném mozku člověka, který se v noci pomočuje, se mohlo zrodit něco tak hrůzného.
Film ale nestojí na postavě Hitlera, skutečnou hlavní rolí je tu profesor Grünbaum v podání vynikajícího Ulricha Müheho. (Skvělý herec, který exceloval ve filmu Životy těch druhých, podlehl letos 22. července rakovině.) Zatímco Hitler je stylizován jako groteskní karikatura, Grünbaum je tragickým hrdinou, celým filmem procházíme s ním, nikoli s Hitlerem, a Grünbaumův osud také dává snímku náležitě dramatický rozměr.
Jestliže se německá kinematografie vypořádala s minulostí seriózní cestou v „historické rekonstrukci“ Pád Třetí říše, proč by se nemohla pokusit i o satiru. Otázkou je, co je choulostivější, zda vytváření realistického obrazu, nebo nastavování zakřiveného zrcadla. Chaplin to věděl už v roce 1941, když točil Diktátora. Levy vzbuzuje rozruch a pochybnosti ještě dnes. Svůj postoj vůči historii může obhájit, hůře by ale vysvětloval, proč film nenatočil s větší inscenační pečlivostí, proč řada scén působí nepřiměřeně lacině a proč jako režisér nebyl důslednější.
