Čeští filmoví publicisté hodnotí nejnovější opus Milana Cieslara (Láska je láska, Dešťová víla, Krev zmizelého, Duše jako kaviár) většinou jako záslužný, ale spíše nepodařený pokus:
Alena Prokopová, Lidové noviny
"Colette se v zájmu neotřelosti podřizuje pravidlům fikce a konfrontovat ji s historickou realitou nemá velký smysl.
... I takové potenciálně hrůzné scény, jakou je poklidné popíjení kafe za osvětimskými spalovacími pecemi, nabírají nechtěnou komičnost oslabující vyznění celku. Všednodenní realita lágru, opřená o rutinní „vetešnickou“ práci vězňů přebírajících věci po zavražděných obětech, se tak stává jen nevyužitou kulisou.
... Cieslarova Colette tak bohužel zůstává podobně akademickým příspěvkem k filmům o holokaustu jako filmařské aktivity Mateje Mináče. Nelze zpochybnit její „ušlechtilé“ téma ani edukativní gesto určené mladému publiku – co do filmařských kvalit ovšem nepřevyšuje průměr."
Colette: Recenze LN |
Jan Gregor, Aktualne.cz
"... kronika jedné lásky mezi poletujícími sazemi popílku z lidských těl, napsaná podle předlohy Arnošta Lustiga, je řemeslně poměrně slušně natočená. Ale jinak je jedním slovem nevkusná.
... spíše než drama o lidech v mezní situaci připomíná návštěvu domu hrůzy v zábavním parku: digitálně dokreslené komíny spaloven neustále čoudí, popílek padá, komparsisté na sobě mají napatlaný bledý makeup, hlavní padouch Weissacker (německý herec Eric Bouwer) je příkladně perverzní a sadistický, dozorci jsou bezcitní, ale i mezi nimi se najdou bílé vrány jako lidsky se chovající Fritz." (Více čtěte ZDE).
Petr Fischer, Hospodářské noviny
"Lustigově novele a jeho lakonickému, skoro až neliterárnímu stylu by asi slušela minimalističtější filmová poloha, přesto se v Cieslarově velkofilmové materii najde mnoho vzácných okamžiků, plných morálního napětí, které spisovatel Arnošt Lustig tak rád probíral; s jasným vědomím, že všichni v sobě mícháme to nejvyšší dobro a nejnižší zlo, ať už stojíme v pozici bachařů, velitelů lágru či odsouzenců na smrt.
... Cieslarův film chce být velký ve všech smyslech toho slova, jako by to u velkého tématu ani jinak nešlo. ... Jenže tato obrovská, místy sladkobolná, jindy okázale moralizující velikost nedokáže diváka pustit do propastné blízkosti vztahu Colette a Villiho, pro nějž je prostředí tábora jen jakýmsi kontrastním pozadím."
Mirka Spáčilová, MFDnes
"Nejúčinnější jsou nejvšednější výjevy každodenní mašinerie, kdy může smrt udeřit odkudkoli; stačí klopýtnutí, slůvko, souhra náhod. Mádl proplouvá vypjatou náladou filmu s darem přirozenosti, který jiným schází. Naopak nejslabší okamžiky nastávají, když snímek sahá po lyrice. Citace z knihy nelze mechanicky vytrhnout, vložit do úst postavám a doprovodit letem ptáků. „Cítím tě v těle i v duši“: co mělo křehkost intimní poezie, zní náhle strojeně, uměle, nepatřičně. Tím se dluh Lustigovi nesplácí.
Obraz místa hrůzy, již otupená mysl míjí s jediným cílem – přežít, má i v Colette věčnou naléhavost. Ale jen koncentrační tábor opustí a ponoří se do vzpomínkových vysvětlivek pravých hodnot, spadne film o deset procent. Úplně zbytečně." (Více čtěte ZDE).
Kamil Fila, Respekt
"Film není téměř ničím jiným než přehlídkou klišé, která bolí právě proto, o jaké události se jedná.
...Cieslar však volí nejkonvenčnější model, bojí se být syrový i hodně stylizovaný. Je jen uhlazený a „přijatelný“. Tvůrce mnoha průměrných i podprůměrných filmů a seriálů nikdy neměl vlastní styl. I jeho nejvýraznější snímky podle předloh Vladimíra Körnera (Pramen života, Krev zmizelého) se ani vzdáleně neblíží tomu, co z Körnera dovedli vytáhnout František Vláčil, Jiří Svoboda nebo Miloslav Luther."
