Kapela, jež udělala arizonský Tucson jeden z pamětihodných hudebních bodů na mapě Spojených států, patří k těm, od nichž se odvíjí celá dnes tolik silná linie takzvané alternativní country, jež si často připíná punkové sichrhajcky. V případě Giant Sand to ovšem byly spíš postpunkové kytarové party (ani nevadilo, že avizovaná steelkytaristka Maggie Bjorklund nedorazila), které dělají z v základě houpavých přímočarých písniček ten pravý zážitek.
A pochopitelně zpěv a celá osobnost neuvěřitelně charismatického Gelba, jenž sice působil tak, že ten plechovkáč, ze kterého po celý set upíjel, nebyl zdaleka první toho dne, ale o to víc se do svých v tom nejlepším slova smyslu chlapáckých písní pokládal. Referenční body? Leonard Cohen, Nick Cave, Lou Reed, Neil Young... Do téhle party bez špetky nadsázky Howe Gelb patří a ti, kteří na koncertě Giant Sand nebyli, mohou maximálně ucedit slzu.
  |
Kdo směřoval na koncert kamerunského zpěváka, banjisty a kytaristy Blicka Bassyho v domnění, že půjde jen „o nějakého černouška z Afriky, který hraje world music“, mohl upadnout do lehkého šoku. Ne že by základ jeho hudby, hlavně v rytmu a melodice zpěvu, nebyl etno-africký, ale zmutován elektronikou a podpořen zvláštní sestavou, totiž trombonistou a cellistou (ve francouzských rukou, neboť Bassy už dlouho žije právě mezi Galy), v podstatě vytváří ne často slýchaný mix, který bychom snad mohli nazvat afro-alternativou. Dost podnětné.
Colours of Ostrava, 17. 7. 2016 (Blick Bassy)
To Songhoy Blues pocházejí z Mali a tím je řečeno vše. Ale ne úplně. Samozřejmě, že jejich hudba je pokračováním západoafrického pouštního blues, ale rozdíl mezi nimi a Alim Farkou Tourém je asi jako v americkém blues mezi Robertem Johnsonem a Jimim Hendrixem. Songhoy Blues už z pouštního blues přešli v pouštní rock a přestože zejména kolečka kytarových vyhrávek mají svoje pevné základy v díle kontinentálních klasiků, v některých písničkách slyšíme víc ohlasů americké muziky, boogie rytmu, a ve zkreslené kytaře (což je v tomto kulturním okruhu poměrně unikátní) nácvik podle rockových vzorů.
Ze zcela odlišné tradice vychází dvojice sester Becky a Rachel Unthankových, jež mají k ruce osm hudebníků, tedy převážně hudebnic (dívčí smyčcové kvarteto, trumpetistka, rytmika a piano je v rukou mužů). Písně vycházejí z anglického lidového odkazu, který je ale modifikován do podoby komorního folku, jenž chvílemi působí možná až příliš vyšlechtěně, vroucnost a přirozenost obou zpěvaček, které se neváhají uprostřed přeseriózněle se tvářící kapely přezout do jiných bot a vystřihnout taneční sólo v duchu jakéhosi anglického stepu vážnost chvíle značně kompenzuje. Samozřejmě k lepšímu.
Jestli lze něco nazvat propadákem dne a snad jedinou kapelou, která neměla na tak dramaturgicky vytříbeném festivalu co dělat, byli to Chorvaté 2Cellos. Nevkusně rozjuchaný coverband dvou cellistů a bubeníka nabídl jen prvoplánové verze od AC/DC po Nirvanu. Kýčovitá show ovšem na diváky zabírala, to je třeba přiznat. A to je s podivem, neboť pubikum Colours of Ostrava je známo vybraným vkusem. Odpočinout si od poslechu skutečně tvůrčí hudby si asi potřebuje každý.
Colours of Ostrava, 17. 7. 2016 (2 Cellos)
Vystoupení britského písničkáře, který si říká Passenger, ukázalo, kolik z návštěvníků Colours of Ostrava sleduje youtube. Zpěvák a kytarista, který se postavil mnohatisícovému davu zcela sólo, je jeho produktem, dobře to ví a díky tomu, že se nebere přehnaně vážně, je schopen si z toho udělat i legraci. Jeho písničky jsou fajn, přes všechny sympatie a smysl pro humor ale značně trpí folkařskou nectnistí více mluvit než zpívat, což na tak velkém pódiu ne vždy funguje. Jeho čerstvě ohlášený chystaný koncert s kapelou v Praze (2. července ve velkém sále Lucerny) asi dá jeho písničkám zajímavější rozměr.
Colours of Ostrava, 17. 7. 2016 (Passenger)
Úplnou tečku za nedělí i letošními Colours of Ostrava udělali očekávaně ve velkém stylu britští Underworld. V nepsaném souboji s generačními druhy Massive Attack na Rock for People sice hudebně i působivostí své show prohráli, to ale nemění nic na tom, že jako finálovka festivalu byli veskrze vyhovující. A při Born Slippy, svém největším hitu, skutečně dostali celé hlediště. To ovšem nemění nic na tom, že letošní Colours of Ostrava si budeme pamatovet především jako festival, na kterém se to zdaleka nejzajímavější odehrávalo mimo hlavní scény.
