Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Čtení Havlovy hry nelze odbýt

Kultura

  14:20
PRAHA - Dosud neuvedenou hru Václava Havla Odcházení vydal jako první svazek své nové edice časopis Respekt. Po krachu jednání v Národním divadle ohlásilo její světovou premiéru na konci této sezony Divadlo na Vinohradech v režii Davida Radoka.

Václav Havel s knižní podobou své nové hry Odcházení. foto:  Tomáš Krist, Lidové noviny

Čtením divadelních her se kromě těch, kteří to mají v popisu práce, zabývá zvláštní skupina lidí, vybavená určitým druhem představivosti. Hry Václava Havla jsou dostupné i těm bez fantazie, neboť mají originální poetiku a humor a autor v nich zůstává filozofem, který předkládá svůj názor na svět.

Samozřejmě že psát o hře, která dosud nezahájila svůj jevištní život, znamená fušovat do řemesla dramaturgii i režii a také vědomě reflektovat jen polovinu díla. Havlovo Odcházení je však hrou se zvláštním režimem a od chvíle, kdy ji autor dokončil, vede jakýsi paralelní život, neboť peripetie kolem jejího uvedení či neuvedení v Národním divadle jsou kapitola sama pro sebe.

Je to hra o pěti dějstvích pojednávající o kancléři Riegerovi, jenž se chystá k odchodu z funkce a vládní vily, obklopen příslušnou menažérii - rodinou, přáteli, nastupujícím politikem, novináři, parazity, tajemníky a dalšími služebnými duchy. Od této základní situace se odvíjí svědectví o společnosti a pronikavá analýza mechanismů boje o moc, který je sice nelítostný, ale i neskonale směšný.

Havel, jak na něj nejsme zvyklí Odcházení dělí od Havlových posledních her z 80. let Larga desolata a Pokoušení dost dlouhá doba. Je tedy pochopitelné, že Havel se v něm částečně ukazuje jako autor nový a jiný. Dramatik, který nečekaným a vynalézavým způsobem pracuje s ironií a neznámými odstíny absurdního humoru. Uchoval základní rysy své poetiky, ale rozvíjí ji, tak jak u něj nejsme zvyklí. V tom je ovšem velké kouzlo Odcházení, protože z něj lze dobře vyčíst, že tyto posuny se napájejí z jednoho inspiračního zdroje -z dramatikova sedmnáctiletého působení v politice.

První čtení možná svádí k vnímání linie vtipů a gagů jako určující a bylo by zle, kdyby se i režie vydala jen po této cestě. Naopak by měla vystihnout napětí protikladných rovin textu, z něhož se rodí výpověď o lehce šílené skutečnosti. Bývalému prezidentovi lze věřit, že takto tematicky zaměřené drama začal psát už před léty, ale zároveň je jasné, že bez zmíněné zkušenosti by hra vybavená takovou autenticitou nemohla vzniknout. Touto zjevnou sebereflexí Odcházení vlastně navazuje na Largo desolato, a tak jako v něm použil citace z dopisů Olze, najdeme i zde vtipné parafráze jeho výroků, poznáváme leccos nejenom z jeho státnického slovníku, ale i z výbavy jiných politiků, jsou to sentence chytře použité a často i jejich lehkým pootočením vznikají zvláštní významy.

Sám Havel, tuším, vyslovil domněnku, že diváci budou cítit nutkání hledat za postavami Odcházení konkrétní jména. Jistěže kancléř Rieger je figura, za niž si lze autora dosadit, ale není to tak důležité, Havel je rozpuštěný v řadě dalších postav, tak jako v jiných svých hrách. Zdá se dokonce, že postava Ireny, dlouholeté přítelkyně, by kromě jiného mohla být také autorovo alter ego. Odráží se v ní dramatikova akurátnost, touha po souladu věcí, ale stejně tak v ní poznáváme obraz ženy, která svou energií a svéhlavostí hrdinu trápí a zároveň oň pečuje, zachraňuje jej a stimuluje. Ženy, bez níž hyne a s níž si někdy také neví rady, což v závěru řeší vtipně nedoslovenou pointou.

Autor volá herce k pořádku Nápaditou inovací jsou jakési autorské mezihry-intervence (nebo chceteli zcizení), v nichž autor (hlas z reproduktoru) volá herce a diváky k pořádku, přemýšlí nad textem a divadlem vůbec, hovoří sám k sobě, zmítá se v pochybnostech. Toto autorské zdvojení je zábavné a živé, vnáší do struktury hry jinou divadelnost a bude zajímavé vidět, jak s ním naloží režie. Ostatně v závěrečné promluvě ironizuje jeden ze svých slavných výroků, což v kombinaci s banálními technickými pokyny vyznívá zvlášť groteskně - ve vymýšlení takových spojení je ale Havel skutečný mistr.

Pokud jde o jazykovou rovinu Odcházení, není v něm nouze o překvapivé slovní propletence, dokonce se objeví i pár novotvarů, které by mohly vejít do běžného jazyka jako kdysi jeho ptydepe - třeba „nádobné“ nebo výhružně znějící „brundihanba“. Pohrává si rovněž se zesměšňováním současné často pologramotné mluvy, včetně módy anglicismů (dobrý network think-tanků), ožívá zde jeho staré téma - fráze.

Čtenář a posléze divák jistě ocení mladou Kaňkovou z meziresortní komise pro dějiny či Show-travel-tourist-agency VepřekEinhorn, Prckové, Kaňková seniorka a společníci, kteří končícímu kancléři a jeho přítelkyni nabízejí, aby objížděl zemi s veselými historkami z kancléřského života.

Ve všem, co bylo dosud o Odcházení napsáno, se opakuje, že autor pracuje s pasážemi z Krále Leara a z Višňového sadu. Identifikace těchto výpůjček není pro běžného diváka nutná. Podstatné je, jakým způsobem jsou tyto „motivy odcházení“ zpracované a jak je autor tvořivě interpretuje ve světě, který sám vytvořil a o němž vypovídá.

Vydání nové Havlovy hry tento týden se kryje se světovou premiérou hry Pavla Kohouta Malá hudba moci v Národním divadle. V této souvislosti se znovu vynořují všechny tahanice o uvedení Odcházení na naší první scéně. Pokud její dramaturgie dá přednost Kohoutově plytké telenovele před Havlovým brilantním textem, recenzent by konečně rád zvěděl skutečný důvod tohoto postoje. Tím spíš, že činohra ND deklaruje téma člověk a doba jako své zásadní.