7. listopadu 2007 10:21 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Čtyřicet vagonů uranu týdně

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 79Diskuse
PRAHA Uranové lágry (či Trestanecké pracovní tábory při uranových dolech) lze označit za součást gulagu. A jsou i nejpádnějším vyjádřením naprosté podřízenosti poválečného Československa Sovětskému svazu. Oskar Pluskal, autor knihy o historii jáchymovského uranu, dokonce soudí, že v Evropě spadla železná opona „11. září 1945 v 15.30 hodin, kdy obsadilo ruské vojsko v počtu 60 mužů s vyšším důstojníkem 3 radiové státní doly v Jáchymově“.
Sověti nutně potřebovali suroviny pro atomovou bombu - a česká naleziště pro ně představovala klíčový zdroj. Jen do konce roku 1945 bylo do SSSR exportováno 30 838 kilogramů uranu. Již 23. listopadu 1945 byla podepsána speciální mezistátní dohoda.

Náš malý gulag
Uranové lágry v Československu dokazují, že v základech komunismu (a s ním spojené ideologie třídního boje) je krutost a násilí. Prostředkem komunistů k uchopení a udržení moci byla mj. likvidace „nepřátel“ - a trestanecké pracovní tábory v uranových oblastech se staly jedním z jejích nástrojů. Za ostnatými dráty skončili lidé, kteří by totalitní moc mohli ohrozit: představitelé bývalých politických stran, někdejší vysocí činitelé státního aparátu, „buržoazní elementy“, reprezentanti církví, rolníci, ale i protestující dělníci, inteligence...
Zničit člověka fyzicky i psychicky Proč člověka hned zabít, je-li možné ho předtím vyždímat a přivlastnit si ho? Komunistický systém se chtěl zmocnit lidského vědomí, lidského já. I proto československé vězeňství ničilo člověka fyzicky i psychicky, přičemž otrocká práce představovala jakousi kombinaci obojího. Trestanecké pracovní lágry však také sloužily jako zdroj levné pracovní síly. Když chyběla mechanizace, nahradil ji totalitní aparát vysilující dřinou tisíců vězňů. Československý komunistický režim vsadil na mohutný rozmach těžkého a těžebního průmyslu - a při nedostatku pracovních sil se hromadné nasazení odsouzených jevilo jako dobré „řešení problému“. Což je situace, jejíž obdobu nacházíme u koncentračních táborů v Sovětském svazu i v nacistickém Německu. Pro ministerstvo spravedlnosti a později ministerstvo národní bezpečnosti, respektive vnitra představovaly navíc zisky z otrocké práce významnou finanční položku do vlastních rozpočtů.
Metody, které se běžně uplatňovaly v sovětských trestaneckých pracovních táborech již od dvacátých let 20. století, byly využity i v systému uranového gulagu u nás. Řeč je především o samotném hromadném nasazení vězňů v uranovém průmyslu, o diferencovaných přídělech jídla, o šikanování a trápení skrz „odměny“ (dopisy, balíčky, návštěvy) a tresty (trestní barák, korekce, dlouhé pracovní směny, zákaz korespondence atd.).
Nepotrestané zločiny Lidé odpovědní za vznik a chod trestaneckých pracovních lágrů se dodnes nezodpovídali za své činy před soudem. Veřejnosti jsou známy dva případy, kdy před senátem stanul bývalý náčelník uranového tábora a vězeňský dozorce, který chtěl zastřelit člověka na útěku. Uznán viným nebyl ani jeden.
Ale tam, kde není jasně definována vina, nemůže přijít ani trest, a následně ani odpuštění. Existence trestaneckých lágrů při uranových dolech měla být vymazána z paměti. V padesátých letech splnily svůj cíl. Tábory byly rozebrány, byla zahlazena většina viditelných důkazů. Na místech někdejších lágrů dnes stojí například chatová kolonie, dětský tábor či zemědělské družstvo...
Karl Jaspers píše dvanáct let po druhé světové válce, v souvislosti s německým vyrovnáváním se s minulostí, že obžaloby zevnitř, tj. v duších každého Němce, „jsou zdrojem nového, dnes ještě možného sebeuvědomění, a to díky tomu, jak se jejich vlivem sami za sebe proměňujeme, ať jsme staří nebo mladí“. Podle jeho názoru jsme odpovědni za činy režimu, který jsme trpěli - to je naše politická vina. Naší morální vinou je to, že jsme nadto tento režim podporovali a pomáhali jej vytvářet. Metafyzickou vinu vidí v tom, že jsme nečinně přihlíželi, když se páchaly zločiny. Tlustá čára za minulostí je účelový amorální nesmysl - což neplatí jen pro historiky.
Tomáš Bursík, historik


Po převratu v únoru 1948 se dodávky do Ruska rozběhly na plné obrátky, pochopitelně za ekonomicky krajně nevýhodných podmínek, těžba probíhala pod faktickým velením sovětských poradců. Historici Karel Kaplan a Vilém Hejl píší, že podle zprávy z roku 1952 „odjížděl do SSSR týdně jeden vlak o čtyřiceti vagonech, v každém vagonu třicet tun materiálu“.

Vězňové tvořili hlavní (a samozřejmě i nejlevnější) pracovní sílu - tisíce „politických“ putovaly do dolů na Jáchymovsko, Slavkovsko i Příbramsko (do táborů Rovnost, Svornost, Svatopluk, Eliáš, Bytíz či Vojna). Nejtěžší práci vykonávali v nejhorších sociálních a hygienických podmínkách.

Ochrana před zářením? Jděte... Generál v. v. Antonín Husník, odsouzený roku 1950 za velezradu ke třinácti letům vězení, vzpomíná: „Odvezli mě na Jáchymovsko na centrální tábor a odtamtud na,věž smrti‘ na,Elko‘. Tam jsem byl asi tři roky. Absolutně žádné opatření proti záření neexistovalo. Odváželi jsme bedýnky smolky, koncentrované rudy. Když jsme odpočívali, seděli jsme na nich. Tu věž vystavěli, protože tam sváželi veškerou rudu, co se u nás vytěžila...“

A podobné je i vyprávění Zdeňka Kovaříka, odsouzeného roku 1950 v procesu se skauty na jedenáct let (mluví rovněž o táboře „L“): „Tábor tehdy sestával ze dvou baráků. Jeden byl administrativní a druhý jako ubytovna. Tam nás spalo okolo sto padesáti. Hned vedle za plotem bylo pracoviště, úpravna, kam vozili veškerou rudu z uranových dolů v republice. Šlo o pověstnou,věž smrti‘. Ruda se třídila podle kvality a ta nejkvalitnější se drtila na granulát zhruba pět milimetrů. Pak se nakládala do barelů, což byla velice namáhavá práce, protože každý barel musel vážit nejméně šedesát kilo.“

Zdeněk Kovařík líčí v rozhovoru pro občanské sdružení Post Bellum, že muklové byli vydáni napospas radioaktivnímu prachu: „Neměli jsme žádné respirátory, žádné brýle, takže každou chvíli měl někdo zánět spojivek. Jakákoliv rána hnisala. Měl jsem na ruce úplné vředy.“

A jaké to bylo na věži, na úpravně rudy? „Když bylo v zimě venku patnáct pod nulou, uvnitř stálo deset metrů ode dveří šest kluků do půl těla. Bušit kladivama do barelů byla ukrutná dřina, takže když jsme si nechali košili, během pěti minut byla propocená. V průvanu na nás mrzla. V oblečení, v němž jsme chodili do práce, jsme se pohybovali po táboře. A ve spodním prádle, které jsme měli na pracovišti, jsme museli spát. V celém táboře navíc nebyla ani jedna sprcha, jen žlaby na mytí.

Tak jednou za měsíc, pokud to někomu vyšlo, jsme se mohli osprchovat na pracovišti, více méně za odměnu.“ Pojednat na pár řádcích tak široké téma, jako jsou uranové lágry, je prakticky nemožné - člověk může chtě nechtě citovat jen pár výmluvných vzpomínek. Skutečně pár. Kolik tisíc lidí tábory prošlo, se totiž nedá spočítat, lze zmínit jen dílčí údaje: například koncem roku 1950 bylo jen na Jáchymovsku a Horním Slavkovsku 8500 odsouzených.

Vím, že mohu být zastřelen Vilém Hejl uvádí, že v době největšího rozmachu uranového průmyslu dřelo na uranu třicet dva tisíc otroků. Museli podepisovat mj. dokument následujícího znění: „Prohlašuji, že jsem si vědom důležitosti podniku, v kterém pracuji... Nebudu prováděti sabotáž a práci budu plnit na sto procent. Rovněž jsem si vědom, že v případě pokusu o útěk s úmyslem vyzrazení tajemství podniku západní mocnosti... mohu býti na místě zastřelen...“

Věžnové v uranových táborech byli „motivováni“ k práci soustavnou hrozbou kázeňských trestů, museli stát nekonečné „apely“ (sčítací nástupy). A další „donucovací prostředek“ představovala korekce. Josef Kulhavý popisuje korekci (bunkr) v táboře Rovnost: „Ani se to nedalo nazvat místností, neb to bylo místo v ohraničené prostoře o rozměrech jeden krát jeden metr.

To mělo ten účel, aby si provinilec tam zavřený nemohl lehnout. Hlad a zima v mnohých případech způsobily vážná onemocnění a po propuštění z korekce trvalo hodně dlouho, nežli se postižený trochu zotavil... Mnohý se však následků již nezbavil.“ Jen na okraj - pobyt na korekci si musel vězeň zpravidla zaplatit ze své mzdy. Když z nějakého důvodů odmítal pracovat, mohl být potrestán celodenním, případně celonočním státním na mraze. Na Štědrý den roku 1951 museli muklové na Rovnosti stát za trest ve sněhu od sedmi hodin ráno do šesti hodin večer.

Nesnesitelné podmínky vedly stovky vězňů k pokusům o útěk -tedy k obrovskému riziku. V letech 1949-1959 se podle oficiálních statistických údajů pokusilo uprchnout z táborů nucených prací 584 lidí, jedenatřicet jich bylo zastřeleno na útěku. Celkový počet mrtvých (na následky týrání a vyčerpání) půjde pravděpodobně do stovek. A kolik otroků z uranových dolů zemřelo v pozdějších letech na rakovinu a další onemocnění, už patrně nezjistí nikdo.

Texty vznikají ve spolupráci s občanským sdružením Post Bellum, jež usiluje o zaznamenání a uchování historicky cenných pramenů nezbytných pro objektivní zhodnocení našeho vojenského odboje.
Adam Drda, redaktor Rádia Česko
  • 79Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Baví vás vaření?
Baví vás vaření?

Inspirujte se recepty na eMimino.cz