18. prosince 2013 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Dagmar Havlová k výročí skonu
Václava Havla: o lásce a smrti

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
Dagmar Havlová poprvé otevřeně promluvila o smrti manžela Václava Havla. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dagmar Havlová poprvé otevřeně promluvila o smrti manžela Václava Havla. | foto: Marie Votavová
PRAHA O ničem, co by se byť vzdáleně týkalo smrti jejího muže, a o dnech, které následovaly, na veřejnosti nikdy nemluvila. V předvečer druhého výročí úmrtí Václava Havla poskytla Lidovým novinám exkluzivní rozhovor. Server Lidovky.cz mimořádně zveřejňuje celý rozhovor.

LN: Zpráva o smrti vašeho muže se v médiích objevila 18. prosince těsně před polednem. V tu dobu také napsal Vladimír Hanzel, bývalý tajemník Václava Havla, na svém Facebooku: „Dnes ráno v 10.15 zemřel Václav Havel.“ Vydali jste nějakou oficiální zprávu, anebo tím potvrzením byla tato informace?
Václav zemřel v neděli přesně v 9.46. Sestra Veritas to oznámila bodyguardům, ti podali zprávu Hradu. A v podstatě už za chvíli mi volal tehdejší prezident Václav Klaus, že státní pohřeb bude ve středu. Volala taky Madeleine Albrightová, Hillary a Bill Clintonovi a další přátelé z celého světa. Hledala jsem Václavovo oblečení, horečnatě po celém Hrádečku, a nemohla jsem ho najít, ačkoli viselo jako vždycky ve skříni. Byla jsem v šoku. A telefony začaly zvonit dřív, než mě vůbec napadlo zavolat svým nejbližším.

LN: Když jste den předtím jela za svým mužem na Hrádeček, tak vás ani v skrytu duše nenapadlo, že to může být naposledy?
Nikdo jsme to nečekali. Jela jsem za Vaškem na Hrádeček jako kdykoli jindy, v džínách, ve svetru a bundě. Jen tentokrát ne svým autem. Byla obrovská vichřice, stromy padaly přes silnice a Vašek nechtěl, abych řídila. Tak pro mě poslal řidiče. Ten den jsme si povídali dlouho do noci. Plánovali Vánoce. Vaškovi moc záleželo na tom, abychom Štědrý den strávili na Hrádečku. A stále se ptal, jestli tam s ním už do Vánoc zůstanu. Měla jsem ještě jedno představení Marie Stuartovny, a slíbila jsem, že se – okamžitě jak mě „popraví“ – vrátím zpátky.

LN: Takže nic nenasvědčovalo tomu, co se stane?
K večeru se mi zdálo, že Vašek špatně dýchá a že mu dost buší srdce. Přeměřila jsem mu parametry, CRP a kyslíkovou saturaci a volala to lékařům. Ti řekli, že výsledky jsou lepší než v červnu, ať se neznepokojuju. Oproti minulým měsícům se mi skutečně zdál být lepší, i když poslední týden vstával z postele jen málo. Na přímou otázku, jak mu je, mi odpovídal, že tak nějak divně.

LN: Co je CRP? Asi nejsem sama, kdo to neví.
C-reaktivní protein, kterým se měří míra zánětu v těle.

LN: Vy jste si skutečně nikdy nepřipustila myšlenku, že by Václav Havel mohl zemřít? Ani třeba kdysi v Innsbrucku, kdy ČTK už vydala nekrolog?
Připouštěla i nepřipouštěla. Rozhodně jsem si ale nemohla dovolit, aby mě ovládl strach. V únoru 2011 se Vaškův zdravotní stav výrazně zhoršil. Potom byl v Karlových Varech na léčení a tam přestal chodit úplně. Zkraje léta jsem se dostala do situace, kdy jsem péči o Vaška přestávala zvládat, přestože jsem zrušila své pracovní závazky. A tehdy jsem požádala o pomoc sestry boromejky. Bylo to po dohodě s Vaškem, který se přede mnou styděl, že je na tom tak špatně. Jsem boromejkám vděčná, že mi v těch několika posledních měsících pomohly. Václav chtěl mermomocí jet jako každé léto na Hrádeček, a tam bych to sama už vůbec nezvládla. Na Hrádečku se jeho stav začal zlepšovat. Chodil, zajímal se o dům, o zahradu. Ukazoval mi, co musíme nechat opravit. Dělali jsme spolu i drobné změny v domě. Zpočátku to vypadalo nadějně. V listopadu si dal ke dveřím sochu svatého Josefa. Svatý Josef je patron dobré smrti.

LN: Mluvili jste spolu někdy o smrti nebo o pohřbu?
O smrti ve smyslu toho, co je po životě na této zemi, ano. Ale o pohřbu nikdy. Vzdáleně jsme na podobné téma narazili jednou večer u vína, když mi Vašek začal spíš z legrace kreslit, kdo bude kde napsaný na náhrobku rodinné hrobky. Nad Olgou že bude on, ukazoval mi, kde budu já a kde Ivan a jeho Dáša. Šlo o to, že jsem jednou před Vaškem řekla, že chci být pohřbená u tatínka v Brně, a on s tím nesouhlasil. Říkal, že jsem jeho žena, takže i po smrti budu s ním.

LN: Dopoledne 19. prosince jste Václava Havla převezli z Hrádečku do Pražské křižovatky a otevřeli ji veřejnosti. Vzhledem k tomu, že jde o kostel, který vaše nadace zrekonstruovala a spravuje, tak to zřejmě byl váš nápad...
Chtěla jsem zůstat s Václavem na Hrádečku až do státního pohřbu. Ale věděla jsem, že to nebude možné. A taky že bych měla umožnit i ostatním lidem, aby se s ním rozloučili. Potřebovala jsem najít místo, kde by bylo Václavovo tělo v bezpečí a kam bych za ním, aniž bych byla všem na očích, mohla chodit i já. A pak v noci, která byla jedna z našich nejkrásnějších, které jsem s Vaškem prožila, se mi všechno tak nějak samo od sebe v hlavě poskládalo. Věděla jsem, že bude ve Svaté Anně spokojený. Byl to jeho nápad – opravit ten kostel.

LN: O vaší schůzce s Václavem Klausem týkající se státního pohřbu se na veřejnost dostalo jen to, že trvala hodinu a půl a že jste poté „beze slova a zjevně velmi rozrušená odjela“.
Nemyslím si, že bych na té schůzce nebo po ní byla nějak zvlášť rozrušená. Jak má rozloučení s Václavem vypadat, jsem si srovnala v hlavě onu noc předtím. A sílu mi dodalo, že jsem na Hradě velice silně cítila Václavovu přítomnost. Chtěla jsem, aby v katedrále mluvili Madeleine Albrightová, Karel Schwarzenberg a Václav Malý. Ptala jsem se Dominika Duky, který na setkání také byl, jestli vůbec ještě někdo umí zvonit hranu. Řekl, že ano. Přála jsem si salvy z děla, až bude Václav naposledy opouštět Hrad.

LN: Shodovaly se vaše návrhy s představou tehdejšího prezidenta?
Václav Klaus měl trochu výhrady k lidem, kteří budou mluvit v katedrále. Nakonec jsme se shodli, dal mi volnou roku. Koneckonců byl to můj manžel.

LN: Mluvili jste i o cestě na Hrad, kterou jste pak šli 21. prosince?
Ano, protože když Václav Klaus řekl, že manžela převezme ve středu o půl jedenácté v kasárnách Hradní stráže, začala jsem přemýšlet, jak Václava z kostela sv. Anny na Hradčany důstojně dopravíme. Cesta na Hrad mě napadla nejspíš díky tomu, že na místě kostela sv. Anny stávala dříve rotunda sv. Vavřince. Podle legendy se v ní sloužila zádušní mše za svatého Václava, s jehož tělem se pak jeho přátelé vydali přes brod do Svatovítského chrámu. A já si uvědomila, že můžeme jít stejnou cestou.

LN: Jak na ten váš nápad reagoval tehdejší prezident?
Václav Klaus pěší průvod za rakví zpochybňoval, říkal, že se to nedá stihnout. Byl až trochu nepříjemný tím, jak stále opakoval, že určitě přijdeme pozdě. Hned po schůzce jsem tedy požádala kluky z naší nadace, aby tu trasu prošli. Trvalo jim to asi dvě hodiny. A 21. prosince, na den slunovratu, jsme v osm hodin ráno vyšli z Anny a na Hradě jsme byli před půl jedenáctou.

LN: Překvapilo vás, kolika lidí se dotkla smrt Václava Havla natolik, že měli potřebu se s ním rozloučit, doprovodit ho na cestě na Hrad, uctít jeho památku?
To obrovské množství lidí, kteří s námi šli na Hrad, jsem si uvědomila až zpětně. Z několika fotografií, kterými ale stále nemám sílu se probírat. Viděla jsem samozřejmě ty pětistupy před kostelem svaté Anny, které se táhly až kdovíkam za Betlémské náměstí. Proto jsme taky nechali kostel poslední den otevřený asi až do půl čtvrté ráno. Ale při cestě na Hrad jsem lidi okolo sebe nevnímala. Měla jsem co dělat, abych šla a nezakopla. A soustředila jsem se na to, abych nebrečela. To, co se odehrávalo ve mně, se týkalo jen mě. Mne a Václava.

LN: Napadlo vás, že pěší cestu za rakví nemusíte zvládnout?
Věděla jsem, že to zvládnout musím. A nejen cestu na Hrad. Soustředila jsem se na to, aby rozloučení s Václavem bylo důstojné a aby mělo co nejvíc lidí možnost se s ním rozloučit. Upnula jsem se k organizování. Na soukromé rozloučení ve Strašnicích jsem vybrala písničky, které měl Vašek rád. Od doby, kdy byl malý kluk, až po hudbu k Odcházení. A u Michaela Kocába, kterého jsem poprosila, aby mi pomohl, jsem Vaškovi nahrála jeho nejoblíbenější „Když jsem já šel tou Putimskou branou“. Organizování mi pomáhalo, abych se úplně nezhroutila. Chodila jsem taky hodně do kostela, a hlavně v noci tajně za Václavem do Anny, protože jsem se od něho nedokázala odpoutat. Že v tom těle už Václav není, jsem pochopila, až když jsme ho překládali do zinkové rakve před cestou na Hrad. V katedrále se mě dokonce na chvilku zmocnil pocit klidu. Věděla jsem, že už je o Vaškovu duši postaráno. Ta mše byla opravdu královská a myslím, že nejen mně navodila pocit chvilkového míru v duši.

LN: Zřejmě už v den úmrtí se začaly objevovat návrhy na přejmenování budov a veřejných prostranství po Václavu Havlovi. Zamítla jste nějakou takovou žádost?
Tou agendou jsem se zabývala a dosud zabývám velmi pečlivě. Cítím povinnost oddělit upřímnou snahu uctít Václavovu památku od potřeby zviditelnit sebe sama nebo své cíle. Takže zamítla.

LN: A jaké návrhy na přejmenování jste tedy uvítala?
Těch byla většina. Nejen nejznámější letiště. Velmi oceňuji města, kde mají ulici Václava Havla, jsem si vědoma toho, že to byla pro všechny velká administrativní zátěž. Ale děkuji i za školy nesoucí Václavovo jméno, za parky... Moje sympatie mají i všichni, kdo na Václavovu památku vysadili strom. Zřejmě nejmladší je v kampusu Georgetownské univerzity ve Washingtonu, kde má Václav jako jediný neamerický prezident od října letošního roku svůj památník. Jeho autorem je Bořek Šípek a říká se mu „Lavička Václava Havla“.

V rozhovoru je citováno ze hry Pavla Kohouta, kterou pod názvem Cyrano!! Cyrano!! Cyrano!! uvádí Divadlo na Vinohradech.  

LN: Ani ne týden po uložení do hrobu, které bylo v den 15. výročí vaší svatby, jste se vrátila do Morávkovy inscenace Cyrana, ve které nejen láska, ale i smrt mají zásadní roli. To představení bylo zvláštní, protože se v něm divákům propojil příběh, který se odehrával na jevišti, s vaší osobní situací. Cítila jste to také tak?
Přátelé mě přemlouvali, ať alespoň to první představení zruším. Jenomže já jsem herečka ze staré školy. Hrála jsem mockrát s horečkou, dohrála jsem představení, i když jsem si na jeho začátku zlomila na jevišti na pětkrát nohu. Netroufla bych si zrušit představení jen tak. Jediné, které jsem odvolala, byla ona Marie Stuartovna 21. prosince. Ale je pravda, že ta Roxana, kterou Vašek už neviděl, se mi hrála strašně. Měla jsem i okamžiky, kdy jsem si nebyla jistá, zda vůbec dokážu vyslovit Roxaniny repliky, aniž bych se rozbrečela. Profesionálně ustát Cyranovo několikrát se opakující vyznání „Já budu věčně tvůj, i tam v tom světě jiném...“ anebo Roxanino „Čerpám svou lásku z nejněžnějších slov, jaká kdo psal, proto je nepřeberná“ bylo na hranici mých sil, možná i za ní. Ještě víc než rok jsem v závěru každého představení bojovala se slzami. A i dneska, když hraju Roxanu, tak ji hraju pro Vaška. Jako by pořád seděl ve své třetí lóži vlevo.

LN: Z dobře informovaných zdrojů, tedy z vinohradského divadla, vím, že Václav Havel chodil povětšinou na všechna vaše představení. Kromě Rebeky, jejíž premiéru už neměl možnost vidět. I v této Ibsenově hře umíráte na jevišti. Nechtěla byste si už raději zahrát roli s dobrým koncem?
Rebeka není příběh o smrti, ale o lásce. O lásce, která obohacuje duši, ale bere sílu. O lásce, které nepřeje společnost, okolnosti ani svědomí. Ta Ibsenova hra v lecčems připomíná Romea a Julii, akorát její hrdinové už nejsou nejmladší. Velké milostné příběhy na jevišti často končí smrtí. A někdy je to tak i v životě. Ale možná že opravdu životní láska ani smrtí nekončí.

Eva Langšádlová




Najdete na Lidovky.cz