Andrej Popov zmizel před více než deseti lety. Rodák z Jeršova v Saratovské oblasti tehdy sloužil jako voják základní služby v Tatiščevu. Aniž by se někdo podivoval nad tím, jak a proč se z vojenské základny ztratil jeden z nováčků, aniž by kdokoliv cokoliv vyšetřoval, byl jeho případ uzavřen. A dostal se do šanonu s nápisem „zběhové“. Z obyčejného kluka Andreje se tak rázem stal de facto kriminálník. Na dlouho nezvěstný.
Jenže 18. srpna letošního roku se zbědovaný, vyhublý a vystrašený Andrej vrátil do svého rodného Jeršova. Netuše, co ho ještě čeká, namířil si to domů a s důvěrou všem na potkání vypravoval, že utekl ze zajetí. Příbuzní ho následující den odvedli na policejní stanici, aby se vše vysvětlilo. Jenže ruští policisté pro jistotu poslali Popova za mříže. Užil si svobody necelých 24 hodin. Byl zdrcen.
Nakonec se Andrejovi přece jen podařilo přesvědčit vyšetřovací orgány, že je spíš oběť než zločinec. Minulý čtvrtek byl proto propuštěn na svobodu. Tedy...
„Měl smlouvu a říkal si jinak“
Vyšetřovatelé ho odvezli zpátky k armádní posádce, která ho nejspíš před více než deseti lety prodala novodobým otrokářům. A tak skoro třicetiletý muž musí „dosloužit“ na základně číslo 50661 v Saratovské oblasti do doby, než se ukáže, zda mluví pravdu. Jeho příbuzní jsou zoufalí – jen se jim „ztracený syn“ vrátil, už o něj zase přišli.
„Dosáhl jsem alespoň toho, že mne dali do nemocnice,“ libuje si Andrej. Má totiž vážné problémy s trávením i s psychikou. Jeho příběh je dnes v Rusku příčinou řady sporů a svárů. O tom, zda je lhář a podvodník, či oběť mafiánských praktik, korupce a katastrofálních poměrů v armádě, se hádají lidé doma u televize i poslanci v parlamentu.
Andrej Popov tvrdí, že téměř jedenáct let dřel v cihelně v severokavkazské republice Dagestán. Bez platu, zdravotní péče, bez možnosti se svobodně pohybovat, rozhodovat, telefonovat. Dnes zralý muž se před několika dny zúčastnil unikátního vyšetřovacího experimentu. Doprovázen policisty našel v Dagestánu cihelny, kde jako otrok pracoval. Kupodivu, vedoucí provozu ho poznali, šéfové směn také. Ale tvrdili, že u nich byl zaměstnán dobrovolně, měl řádný kontrakt, ovšem udával údajně jiné příjmení – Minič.
Andrej to zoufale popírá. Pokud se mu ale nepodaří přesvědčit vyšetřovatele a vojenské velitele, je možné, že ho nechají „dosloužit“ si zbytek vojenské služby, kterou kvůli otroctví propásl. V kasárnách by tak musel strávit ještě tři měsíce. Vzhledem ke stavu, v jakém je, by to pro něj ale mohlo být krajně obtížné. „Je strašně hubený, vypadá jako stařec, má vymlácené zuby,“ uvedla jeho švagrová.
Kšeft s venkovskými kluky
Popov není zdaleka jediný ruský voják, který se ocitl během základní vojenské služby v otroctví. Důstojníci totiž často využívají vojáky na zemědělské či zednické pomocné práce, které samozřejmě musejí vykonávat bez nároku na mzdu. Vedle toho se s mladými vojáky, především z venkova a ze zapadlých sibiřských obcí, obchoduje: důstojníci je na určitou dobu prodávají nejčastěji kavkazským podnikatelům jako bezplatnou pracovní sílu. Zda zaměstnavatel vojáka po dohodnuté době propustí domů, se prostě někdy „zapomene“ zkontrolovat. „Pořád se objevují další lidé, kteří desítky let strávili jako otroci v Dagestánu,“ tvrdí šéfka regionálního oddělení organizace „Vojácké matky“ Lidie Svirodovová. Potvrdila, že někteří vojáci jsou do otroctví prodáni svými nadřízenými.
Jen zřídkakdy se přitom podaří kauzu vyšetřit tak, jako případ velitele vojenské základny v Čitě. Plukovníka Jurije Nazarova poslal v roce 2007 místní soud na tři roky do vězení za to, že vědomě prodal vojína Andreje Rudenka za 65 tisíc rublů do otroctví. Rudenko ale dopadl hůř než Popov. Přišel při otrocké práci o nohu i o zrak.
