Objev asi metr vysokých pravěkých lidí s mozkovnou srovnatelnou objemem se šimpanzem vyvolal v roce 2004 pozdvižení nejen mezi odborníky. Australští paleoantropologové Peter Brown a Michael Morwood přisoudili ostatky člověku floreskému (Homo floresiensis), ale svět je zná spíše jako „hobity“.
Tito maličcí lidé žili na indonéském ostrově Flores pod skalním převisem Liang Bua ještě před 18 000 roky. Někteří fantastové se pod vlivem místních bájí o záhadných pralesních trpaslících Ebu Gogo celkem vážně zabývají myšlenkou, že „hobiti“ přežili kdesi v odlehlých končinách floreské džungle až do současnosti.
Řada badatelů odmítá uznat „hobity“ za samostatný druh pravěkého člověka. K hlavním proponentům tohoto názoru patří nestor indonéských paleoantropologů Teuku Jacob. Malou postavu a nepříliš objemnou mozkovnu připisuje na vrub nejrůznějším defektům. Vidí v něm například důsledky dědičného onemocnění zvaného mikrocefalie. Jacob a jeho věrní prohlásili „hobity“ za pravěké lidi Homo sapiens postižené nějakou chorobou.
K zástupu kritiků se přidal i tým vedený Peterem Obendorfem z University of Melbourne. Ten publikoval ve vědeckém časopise Proceedings of the Royal Society B studii, která dokazuje, že nízký vzrůst floreského člověka byl důsledkem nedostatečné funkce štítné žlázy. Onemocnění označované jako hypothyroidismu bylo dříve známější jako kretenismus. Postižení lidé jsou drobných postav, mají menší mozkovnu, a navíc i snížený intelekt.
Peter Obendorf prostudoval odlitek jediné dochované lebky floreského člověka a zaměřil se na místo, kde k lebce přiléhala žláza zvaná podvěsek mozkový čili hypofýza. Utváření tohoto místa podle Obendorfa prozrazuje, že člověk floreský měl hypofýzu zřetelně zvětšenou. To je jeden z hlavních příznaků hypothyroidismu. Podle Obendorfa se postižení jedinci obtížně pohybovali v náročném pralesním terénu, a jejich blízcí je proto nechávali pod skalním převisem v Liang Bua. Podobné „útulky pro nemocné“ mohly stát u zrodu bájí o trpaslících Ebu Gogo.
Obendorfovy závěry narazily na tvrdý odpor nejen ze strany Moorwooda a Browna.
„Jsem jediný člověka na téhle planetě, který skutečně na vlastní oči viděl to, co na lebce zbylo z místa, kde byla hypofýza. Je tak špatně dochované, že se nedá spolehlivě měřit,“ tvrdí Moorwood.
Jiného názoru je americká antropoložka Dean Falková z Florida State University, která důkladně prostudovala snímky jediné „hobití“ lebky pořízené pomocí počítačového tomografu a z nich vytvořenou virtuální trojrozměrnou rekonstrukci.
„Ani náhodou,“ prohlásila Falková o Obendorfových závěrech. „Otisk hypofýzy nesvědčí o zvětšení této žlázy. Ta byla u floreského člověka zcela normální.“
Dean Falková navíc zdůrazňuje, že lidé stižení hypothyroidismem nemají tak malé lebky jako „hobiti“. Vleklý spor můžou rozsoudit teprve genetické analýzy. Stávající ostatky „hobitů“ se ale k rozboru DNA nehodí. Ležely po tisíciletí ve velmi vlhkém prostředí a DNA se v nich nezachovala. Při vykopávkách i následném zpracování se všech kostí mnohokrát dotkla lidská ruka, a jsou proto silně kontaminovány dědičnou informací z buněk pokožky současných lidí.
To by výsledky analýz zcela znehodnotilo. Vědci se v současné době snaží získat kosti hobitů, které by byly mnohem lépe zachovány. Kontaminaci kostí buňkami moderních lidí se vědci brání tím, že jsou při vykopávkách vybaveni podobně jako lékaři při chirurgickém zákroku na operačním sále. Pracují ve sterilních pláštích, přezůvkách, s chirurgickou čapkou, rouškou a rukavicemi.
|
Na scénu vstupují zakrslíci z Palau |
