Z písní Dáši Vokaté srší láska ducha i těla

Nahrávky Dáši Vokaté z let 1976 - 1989 čekaly dlouho nejen na poexilové vydání, ale i na širší docenění. V písničkářství tehdy operovala silná generace: vedle autorské komplexnosti Merty a Třešňáka nebo kytarové virtuozity Dáši Voňkové mohla Vokatá působit jako zvichřený naturščik, syrový živel hrající spíš pro přátele z undergroundu.

Přitom jen reprezentuje jinou polohu tvorby: svoje vyznání a kréda odpaluje k posluchači „naostro a narovno“ (jak sama popisuje životní styl Dany Němcové). Mluví téměř bez metafor. Pozdravy blízkým píše s konkrétními jmény. Není nátura, která by sdělení vedla přes ornamenty: však se také vřelostí a vědomím, že je třeba pojmenovat nahlas zlo i krásu světa, blíží Lucii Piussi z dnešní slovenské kapely Živé kvety.

Právě od konkrétních osudů a situací se Dáša Vokatá odráží k nejpodařenějším songům: viz píseň Jan Litomiský plná víry, že chartistovi, zavřenému právě před svatbou, žádný žalář nemá moc narušit jeho osudový svazek. (Písňový odhad „tak za tři roky nebo za čtyři mě zas pustí do města“ byl smutně reálný, Litomiský seděl v letech 1981-1984.)

Mámo, proč nás nechceš

Půvabným svědectvím o potížích všeho druhu je Mámo proč nás nechceš: ostravští rodiče byli zjevně bez nadšení z Dášina manželství s „androšským“ kolegou Londýnem a měli málo pochopení, „proč ho honí po baráku / věčně tlupa estébáků“. Lásce v čase emigrací může bránit „hranic pruh“, ale autorka na křídlech pevné víry ho přeštempluje rýmem „Bůh“ a sexy chraplákem nás přesvědčí, že konec vše napraví.

„Doba je strašná, přetekla kašna“: roce 1980 se Dáša Vokatá i s mužem a dvěma dětmi vystěhovala do Vídně, represivní teror a nemožnost najít práci je zařadily mezi vyštvané. Na popud Tigrida a Kryla nahrála svůj repertoár s notorickou vřelostí a nakažlivou nadějí v leitmotiv dobra. Album s lapidárním titulem Láska (1985) vyšlo ve švédském Šafránu; aktuální disk je doplněný o devět písní z koncertů.

V posledních letech u nás vzniklo několik hraných filmů, jež zkoušely zhmotnit divoké, někdy až mytizující představy o roli erotiky v disentu a undergroundu. Žádný z výsledných snímků ovšem nedokázal přiblížit plnost, živelnou přirozenost a pevné vědomí zpěvačky, která „zpívá vším, co má, a má toho hodně - ducha, duši, cit, vlasy, tělo, maso, krev a v ní rytmus,“ jak o ní napsal Svatopluk Karásek. „Dáša je přírodní a duchový úkaz, musí se to všechno zažít,“ pokračuje. „To nejsou písničky. To je celistvý výron.“

Vřelá vyznání dobových svědků naznačují, že na tahle vystoupení se nezapomíná: viz Eugen Brikcius („Jsou to rytmy temné, až vilně kankánové pohlavnosti.“) a zprostředkovaně i Karel Schwarzenberg, který nové vydání podpořil.

Dnešní koncerty Vokaté mohou ještě pořád doplnit představu o „celistvém výronu“. Jestlipak ještě pořád tak suverénně intonuje a přes všechen ajfr nesklouzne do hysterie? Po poslechu téhle desky se chce to ověřit na živém vystoupení.