Výlet je to vzrušující i pro posluchače. Možná i proto, paradoxně, nepřekvapí, že vydání Kollerovy novinky tak nějak proběhlo, neprovázel ho žádný velký zájem médií, recenzí v tisku také moc nebylo, prakticky pouze dvě (tipy na vánoční dárky a několikaslovné noticky nepočítáme).
Znamená to, že už Koller není "in"? Sexy? Nebo je prostě za zenitem a deska je špatná? Stará obnošená vesta? Nic z toho není pravda, přesto se v recenzi Antonína Kocábka pro Týden dočteme, že se Koller "nemohl odstřihnout od někdejší poprockové veličiny a v otázce ‚kudy dál‘ rozpačitě tápal". Tou neschopností odstřihnout se od dědictví Lucie a tápáním jistě nejsou myšlena různá studiová kouzla, dotažená práce se zvukem i důsledná rezignace na jakoukoli prvoplánovou podbízivost.
Nebo snad ano? Kocábek ve své recenzi zábavně pokračuje, že "na už třetí sólové desce se pokouší vařit z podobných surovin jako kdysi, nicméně při míchání vařečkou si jako kuchař nevšiml, kolik vlaků mezitím kolem projelo". Zní to na první pohled zajímavě, ovšem vypovídací hodnota tohoto soudu se blíží nule. Jaké suroviny jdou zde myšleny? A jaké že vlaky to projely nepovšimnuty kolem?
Tón a postoj zmiňované recenze ovšem můžeme vnímat obecněji – zaprvé tím, že byl Koller členem a hlasem Lucie, se zřejmě nadosmrti odepsal, pop-music je přece a priori téměř sprosté slovo. Zadruhé, i kdyby nahrál cokoliv, i to nejexperimentálnější album, možná se dočteme, jako je tomu tentokrát, že je jen tápající popař, který se cpe na peron, u něhož vlaky současných trendů nestaví.
Po svém? Za své
Ono totiž najít u nás nějakou paralelu ke Kollerovu hledání není tak snadné. Můžeme ovšem s klidným svědomím zmínit Davida Bowieho či Petera Gabriela, to pokud mluvíme o těch skutečně slavných. Nebo také Neila Younga. A je nám jasné, že se mohou ozvat hlasy: Koller a Bowie? No tak to už je krapet přes, ne?
Není, a lze to i dokázat. I Koller by jistě mohl mrskat klony chytlavých hitovek Lucie, ale jde si za svým, rozhlíží se přitom hudebně kolem sebe. A nenechá si do ničeho mluvit, o čemž se přesvědčili rádoby producenti velkého vydavatelství, jež Kollerovi v předtuše hitových zisků nadbíhalo. Ten si totiž poté, co po něm chtěli, aby své nahrávky přizpůsobil jejich představě sterilního, prodejného popu, album raději nahrál a vydal sám. A za své...
Jaká je tedy novinka? Vyzrálá, sebejistá, pestrá. A také relativně krátká, což ovšem nevadí. Koller se na ní dokázal obklopit muzikanty, kteří možná nejsou oslňujícími virtuosy, o to více však mají citu pro jeho hudební představu. A zároveň dokážou psát dobré písničky, což je další sympatický klad. Pan kapelník Koller se totiž necpe dopředu jako autor, klidně dá prostor jiným – zde složil pouze tři z devíti písní. Podobně velkorysý je i jako muzikant. Ač sám bubeník, dokáže angažovat jiného hráče (světovou třídu Martina Valihoru), výsledný zvuk písně pro něj totiž stojí na prvním místě, ne hráčské ego.
Další trefou do černého bylo přizvání Petra Kofroně coby producenta alba. Krok na první pohled nepochopitelný, Kofroň je známý skladatel a dirigent soudobé vážné hudby. Ale pop? I když Kofroňův "domácí" soubor Agon si podobné výlety již několikrát vyzkoušel na spolupráci s Filipem Topolem, Plastic People of the Universe, DG 307 nebo Mikolášem Chadimou.
"Zajímají mne výlety do oblastí, které neznám," vysvětluje Kofroň, proč Kollerovi kývl. "Davidova nabídka byla vzrušující v tom, podívat se do světa opravdového českého popu. Představovalo to pro mě i příjemné polechtání ega, neboť jsem byl zvědav na spolupráci se slavným člověkem, byl jsem zvědav na systém práce, možnosti, Davidovo studio..."
Koller, který již předtím mluvil o touze spolupracovat s někým z oblasti vážné hudby, dal Kofroňovi naprostou volnost v rozhodování. "Probíhalo to ale většinou tak, že David prostě něco mlčky nepřijal nebo vyhodil nebo předělal. U mne zase stačil úsměv a pozdvižené obočí se slůvkem ‚no?!‘, a už to tam nebylo. Musím říct, že jsem si s Davidem hudebně rozuměl a většina jeho nápadů se mi líbila. Konečně základní strategie byla, abychom udělali písničku tak, aby se nám líbila oběma."
Fórky a finty
Líbit se jim skutečně musely, každá je totiž vyšperkována spoustou kompozičních i aranžérských fórků, jako je třeba krátké, jazzově laděné sólo na basovou kytaru Marka Minárika v úvodním Začnu s tebou nebo desetivteřinové lehké sólo na elektrické piano v Teď a tady. Jednotlivé motivy i aranžérské finty se plynule prolínají, aniž by na sebe upozorňovaly "tady jsme". I tato bezešvost je dokladem mistrovství. Těžko vynášet jednotlivé písně, každá je něčím zajímavá. Začnu s tebou basovým motivem, který se valí celou písní a rozhozenými perkusemi, Ty a já s probublávajícími klávesami a třeba Teď a tady "zeppelínovskou" kytarou. Osobním favoritem je pak skladba kytaristy Michala Pelanta Prázdná místa, v níž se snoubí dosti temný text s naléhavým zpěvem, zvukovými kouzly Kofroňova sampleru a naprogramovanými bicími.
A propos texty: Koller opět projevil cit pro volbu textařů, výtečné texty se neutápějí v nekonkrétní abstrakci, i niterné emoce vyjadřují uvěřitelně. Kapitola sama pro sebe pak je Kollerův zpěv – samozřejmý, ne však ledabylý, s citem pro výraz, o jaký si ta či ona píseň říká. Díky spolupráci všech zúčastněných, David Koller Bandu (kromě již zmíněných ještě "agonový" hráč na klávesy Michal Nejtek), Kofroňovi i hostů, tak vzniklo album zcela současného popu, přitom dostatečně alternativní, aby potěšilo i milovníky složitější hudby, ukotvené v tradici, zároveň však hledící dopředu.
