LN: Proč jste chtěli natočit dokument o Davidu Lynchovi?
Olivia: Já ho znám jen z natočeného materiálu, který jsem stříhala, připadá mi ale fascinující. Ať už jeho filmy milujete, nebo ne, nikdo jiný takové netočí. Náš snímek motivovala možnost dostat se za jeho veřejnou masku, podívat se na něj jako na obyčejného člověka. Chtěli jsme vědět, co ho formovalo.
LN: Což ale pořád zůstává otázkou. Jeho umění vypadá dost temně, on přitom vypráví o krásném dětství a skoro dokonalých rodičích. Odkud se jeho temnota bere?
Olivia: O tom můžeme jen debatovat. Každý má v sobě nějakou temnotu; z různých příčin. A nemusíte být ponurá osobnost, abyste mohli vytvářet ponuré věci. Možná to pochází právě z jeho šťastného dětství. Možná chtěl tu pozitivitu nějak vyvážit.
Jon: Nevím, jak jeho umění reflektuje jeho osobní život. Vím, že reflektuje jeho estetiku. Táhne ho to k rozkladu, temnotě. David má velkou představivost a je velmi kreativní.
LN: Běžný člověk si ovšem jeho díla může vyložit jako znak toho, že s ním není něco v pořádku. Jak ukazuje věta jeho otce, který mu jednou řekl, aby radši neměl děti.
Jon: David zůstává dost nepochopený. I jeho diváci si často myslí, že je ujetý a divný, přitom se jedná o velmi normálního, milého, laskavého člověka.
LN: Což váš film ukazuje, stejně jako to, s jakou radostí své divné věci vyrábí.
Jon: To mi připomíná, jak nám vyprávěl, že chodil psát do levné restaurace, kde si sedl a dokázal se tam ponořit do svého temného světa. Umí svou imaginaci použít k návštěvě různých míst, která v jeho skutečném životě nejsou.
Olivia: Připadá mi, že zná přímou cestu do svého podvědomí a je schopný ho vizualizovat a materializovat.
LN: Spoustu jeho málo známých ilustrací používáte jako pozadí k jeho vzpomínkám. Některé kresby jsou staré desítky let. On si je pořád schraňuje?
Jon: Ano, a dal nám přístup k celému svému obsáhlému uměleckému katalogu. Do něj patří také obrazy z 60. let. Spoustu jeho výtvorů vlastní i jeho sestra. Něco je prodané, ale myslím, že David má i tak vše nafoceno.
LN: S Lynchem jste vedli rozhovory po čtyři roky, natočili jste pětadvacet hodin interview. Měnily se během té doby jeho vzpomínky na minulost, které film zachycuje především?
Olivia: Mám pocit, že on má o svém životě dost jasnou představu a přesně věděl, co všechno nám poví. V podstatě nás vzal na jakousi prohlídku svým životem.
Jon: David má velmi dobrou paměť. Když někdy říkal stejnou historku, vyprávěl ji skoro totožně. A s mnoha detaily.
LN: Takže si nikdy neodporoval?
Jon: Aspoň jsem si toho nevšiml. Občas jsem se jen divil, jak si toho může tolik pamatovat. Možná mu pomáhá meditace, možná díky ní je tak moudrý a bystrý.
LN: Lynch se před vaší kamerou otevřel, pozval vás i k sobě do dílny. Bylo těžké ho k tomu přesvědčit?
Nejlepší film 21. století je Lynchův Mulholland Drive, shodli se kritici |
Jon: Pracovali jsme na tomto filmu přes deset let a během té doby se nám David naučil důvěřovat a začal se před naší kamerou cítit lépe. Tím, jak jsme poznávali my jeho, se i on dozvídal víc o nás.
LN: Vyprávění končí u jeho filmového debutu Mazací hlava. Proč?
Jon: Tím jsme se mohli lépe zaměřit na jeho minulost a omezit témata, aby se v nich diváci neztratili. Myslím ale, že všechny stopy k jeho filmografii jsou v našem snímku schované.
LN: Nicméně i jeho filmová studia, která Mazací hlavě předcházela, se tu jen zmiňují.
Jon: U Lynche jsme se mohli vydat mnoha směry a natočit mnoho dokumentů.
Olivia: Jen jeho studia filmu a vznik Mazací hlavy by stačily na jeden z nich...
LN: Chtěli byste ho natočit?
Jon: Ne. Deset let je dlouhá doba. Ještě s Davidem plánuju jeden projekt a tím s ním končím. I když to jsem vlastně říkal už před tímhle filmem.
