11. června 2010 11:29 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

David Semler: Království
úsměvů (Kingdom of Smiles)

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Americká vlajka. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Americká vlajka. | foto: Shutterstock
Byl krásný letní den. Teplý vánek, který pootevřeným okýnkem pronikal do auta, si pohrával s Emminými vlasy a Emma se usmívala do slunce. Rychle projížděla poklidným městečkem Cedar Rapids. Kolem silnice se táhly svěží trávníky a řady symetrických domků. Na dvorcích si bezstarostně hrály skupinky dětí, jejichž křik se ozýval zpoza plotů a pronikal tichem nedělního odpoledne. Emma vdechla vůni posekané trávy a téměř bezmyšlenkovitě zapnula rádio.

Vůz zaplavily radostné tóny country a Emma nedokázala potlačit široký úsměv. Vděčně vstřebávala lahodnou hudbu svého dětství a vybavila si to hrozné utrpení, když ji v Praze nutili poslouchat ska-punkové kapely. Jedna ze vzpomínek byla obzvláště silná: stála kdesi uprostřed davu zdivočelých návštěvníků undergroundového klubu a všichni kolem ní skákali a máchali všemi končetinami, co nejvýš to šlo – vybízel je k tomu šílený rytmus trubek, bas, fléten a jiných prazvláštních nástrojů.

National Literary Award For Young Writers

"To snad nemyslíte vážně," pomyslela si, když lhostejně pozorovala mladé lidi jejího věku, jak u nich vyvolává nadšení hudba (trubky? To snad ne!), která jí připomínala dechovku. Měla pocit, že jí hlasité bušení bicích trhá ušní bubínky a na obličej ji neustále dopadaly kapky potu a piva. Když ji nakonec nějaký vlasatý obr lidožrout mocně praštil zezadu do hlavy, rozhodla se hledat útočiště na toaletě. Zamkla se v kabince, sedla si na mísu, čímž se alespoň trochu izolovala od uřvaného davu, a dala se do pláče. Do České republiky přijela teprve před dvěma týdny a už to tady tak nenáviděla! Všichni byli tak divní – a co hůř: všichni měli za to, že divná je ona. Když například procházela školní chodbou, ostatní na ni buďto nepokrytě zírali, nebo, což bylo pravděpodobnější, odvraceli od ní oči; nikde žádné úsměvy, žádné "ahoj", žádní noví přátelé, kteří by se o ni hned postarali a ukázali jí, jak to tu chodí. Její hostitelka Monika byla celkem v pohodě, ale atmosféra v rodině byla mnohem chladnější, než byla zvyklá doma. Žádné vychvalování, žádné objímání a někdy jí dokonce ani nepopřáli dobrou noc. Nikdy by si byla nepomyslela, že by někdy mohla tak toužit po svých rodičích.

Emma musela čekat ještě dalších deset měsíců, než mohla zase spatřit kukuřičná pole a prasečí farmy své rodné Iowy. Když vystoupila z letadla, čekal na ni na letišti dav přátel a celá rodina a v rukou drželi tabulky s nápisy na uvítanou. Všichni ji obklopili, pozdravili ji láskyplným objetím a sdělili jí, jak moc se jim po ní stýskalo. Okamžitě zaznamenala, jak moc se lidé u ní doma liší od těch v Praze – žádná chladná lhostejnost, žádní do sebe uzavření podivíni. Jenže proč vlastně teď Emma za volantem svého auta přemýšlí o svém životě v Praze?

Živě si také vybavovala letní tábor v českých horách. Monika došla k názoru, že Emma si na svou novou zemi nejlépe zvykne, když uvidí její poněkud divočejší stránku. Cestou do jižních Čech si Emma se zděšením povšimla starých špinavých domů podél silnice, otrhaných dětí hrajících si v blátě a jejich rodičů, kteří už od božího rána vysedávali v hospodě. Když dívky dorazily do tábora, spustil se déšť a pršet nepřestalo až do konce jejich pobytu. Emmě to skutečně umožnilo lépe poznat českou mládež – celý den byli všichni zavření v teepee, potahovali z vodní dýmky a pili jako duhy (Ne, to nemyslíte vážně!). A navíc tam vůbec nebyl žádná koupelna, teplá voda ani elektřina – jenom rozvodněný potok a díra v zemi, která měla představovat záchod (Tentokrát to ale fakt nemůžete myslet vážně!)

Všechno to ale nějak přežila a teď si zase mohla užívat teplo iowského sluníčka a amerických úsměvů. Mohla se procházet školní chodbou a povídat si s kýmkoli se jí zachtělo. Mohla klidně jít po ulici beze strachu, že ji srazí nějaký opilý řidič nebo přepadne a okrade nějaký zákeřný surovec. Zase se z ní stala tančící fanynka na zápasech a pustila se do šití kostýmu na Halloween.

O Praze začala uvažovat týden po příletu, když ji Czech Heritage Organization požádala, aby o svém pobytu v Čechách přednesla projev. Organizaci založili potomci českých přistěhovalců, kteří se usídlili v Iowě v 19. století, a Emmina máma měla částečně na starosti její administrativu. Svou dceru nabádala, aby se nezmiňovala o žádném nepříjemném či neslušném chování, s kterým se v Praze setkala. "Nezapomeň, miláčku, že ti lidé ti ten výlet částečně zaplatili. Chtějí od tebe slyšet něco hezkého."

Emma si smyla z vlasů poslední zbytky českého prachu, dala si na obličej několik vrstev líčidel, oblékla se do svých roztomilých růžových šatů a vlasy si svázala mašlí. S úsměvem princezny vstoupila na pódium místního kostela, před publikum, jež tvořili století potomci českých imigrantů, učitelé z její školy a rodiče se svými výrostky, kteří příští rok chtěli strávit školní rok na nějaké české škole. Mluvila do mikrofonu a její silný hlas byl samé sebevědomí a nadšení. Emma byla v sedmém nebi – z každé tváře, která ji zaujatě sledovala, zářil povzbudivý úsměv. Nesl ji proud jejích vlastních milých slov o tom, jak byla nadšená z každého dne, který strávila v zemi svých předků, jak vlídné a úžasné Čechy jsou a jak štědří a laskaví lidé v ní žijí. Jenže čím sladčí slova ze sebe vypouštěla, čím zářivější úsměvy rozdávala kolem sebe, tím víc se jí náhle začal zvedat žaludek. Při pohledu na obdiv těch umělých tváří, které měla před sebou, se jí vybavila Monika. Co by asi řekla, kdyby ji tu takhle viděla? Takhle tu ze sebe zvrací slova, za která by se před svými českými kamarády určitě styděla? A jak tak Emma pokračovala ve velebení České republiky, uvědomila si, že jedno z toho, co říká, je vlastně pravda: po Češích a jejich zemi se jí opravdu stýská. Tihle "potomci" ve skutečnosti neměli se současnými Čechy vůbec nic společného – o jejich tradici a dějinách věděli sice všechno, ale o jejich skutečných životech neměli ani ponětí. Emmě se na Češích líbilo hlavně to, že nejsou dokonalí. Jsou to alkoholici, narkomani, surovci, zloději a vrazi, ale jsou k sobě aspoň upřímní. Nikdy by na obličeji nevyloudili takové úsměvy, jaké teď vidí před sebou. Nikdy by při každé příležitosti nepředstírali, že žijí v dokonalém světě, že jejich život je ráj na zemi a že všechno je skvělé. Všude to skvělé není.

"Kouřila jsem marihuanu," rozlehlo se v prostoru mezi zdí s obrazem Panny Marie, která teď jako jediná nevyměnila úsměv za výraz naprostého šoku. "Jo, vyhulila jsem tuny trávy," prohlásila Emma stejně svěžím tónem, jímž mluvila předtím. Několik postarších dam se zavrtělo na židlích – zjevně neměly potuchy, o čem je vlastně řeč.

"Ale došlo mi, že je lepší se opít, protože potom člověk není úplně jako mátoha. Rozhodně byste si ale měli dát pozor na kapsáře. Nevěřili byste, jak snadno přijdete o peněženku, když jste v lihu!" A právě když se Emma roztomile se zahihňala, všimla si, že její matka pomalu vstává ze židle.

"A taky jsem měla pohlavní styk na veřejným záchodku," dodala a byla to poslední slova, která stačila oznámit do mikrofonu, než byla nucena briskně seskočit z pódia, aby unikla ze spárů své rozlícené matky. Rychle vyběhla z kostela.

Teď, když opouštěla Cedar Rapids, uvažovala o tom, co na ni máma křičela ve dveřích: "To snad nemyslíš vážně!" Tuhle frázi vždycky používala, když měla pocit, že něco není dokonalé, když něco bylo nějakým způsobem jiné a nehodilo se to do jejího superčistého domu se zavlažovačem na předním trávníku. Emma to viděla opačně: vážně nikdy nic nemyslela matka a celý její svět – a to včetně Emminých kamarádů. Nikdo z nich nikdy neříkal, co si opravdu myslí, nikdy nevyjadřoval své skutečné pocity. Monika a pár lidí, které měla čas poznat v Praze trochu líp, byli úplně jiní – neprojevovali mezi sebou žádné pokrytectví ani předstírané přátelství; byli zlí a hrubí, ale zároveň člověku dokázali pomoct a utěšit ho. Nikdy nebudu předstírat, že jsem šťastná, pomyslela si Emma. Nikdy nebudu milá na lidi, který nemám ráda. Nikdy nebudu nosit žádný masky a budu si dělat, co budu chtít.

Emma ujížděla dál směrem k obzoru, připravená začít nový život. Výraz jejího obličeje vyjadřoval stále větší znechucení ze zlatavé spousty kukuřice a byla čím dál víc nakrklá na slunce, protože jí pálilo do očí, a na ten pitomej vítr, co přinášel odpornej smrad prasat. Prostě typická naštvaná Češka v Americe.

Naštěstí pro Emmu zůstala její matka Američankou, a tak s pomocí americké policie nakonec svou dceru našla a přinutila ji vrátit se domů, chodit do školy, vdát se a co bylo nejdůležitější – žít šťastně až do smrti.

  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí
Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí

Recenze si přečtěte na eMimino.cz.