Mezi dvěma disciplínami svého života nečiní rozdíl. Ve čtvrtek David Vávra na jevišti oslaví šedesátiny.
„Nenacházím vůbec mezi tím, když dělám divadlo a když dělám architekturu, rozdíl, vůbec nevím, kde je ta chvíle. Na pódiu vnímám nějakou světelnou atmosféru, která se třeba později promítne v architektuře,“ říká. „Je to sinusoida, která se vlní, v jednu chvíli jsem na pódiu, nebo dělám architekturu... ale dělá to stejný tělo,“ popsal svůj postoj. Divadlo, které hraje s kamarády od 14 let, i architekturu, kterou vystudoval, vnímá jako „lidské situace“. „Architektura je obal lidských situací, je úplně jedno, jestli prožívám nějakou lidskou situaci na pódiu a pak v nějaké jiné formě obalu ji přenáším do architektury,“ řekl.
  |
Architektura je vymezení z přírody, pomáhá člověku přežít. „Ale bez člověka je mrtvola,“ říká a naráží na chladné, ale vrcholně estetizující fotografie architektury, kde jako by člověk, dítě, hračka bylo na překážku.
Pritzkerovu cenu za architekturu získala trojice ze Španělska |
David Vávra postavil rodinné domy, je autorem rekonstrukcí veřejných staveb, navrhoval vyhlídky, věže, lávky, přestavby kostelů i novostavby modliteben a kapliček. Jeho architektonickou tvorbu představí od 16. března výstava Běžet s domy v Galerii Jaroslava Fragnera. Od 8. března bude v břevnovské galerii Kuzebauch výstava Běžet s materiály. Ukáže Vávrovu práci s různými materiály a jeho výtvory z hlíny, porcelánu, skla, jeho slavné a oblíbené kravaty, ale i výtvory z perspexu neboli akrylového skla či fusing, skla spékaného v keramické peci.
Druhá výstava je spíš o designu, říká autor, který design, dnes všestranně vyzdvihovaný obor, jako samostatnou disciplínu nebere. „Pro mě stejně jako urbanismus je to jen jeden z projevů architektury. Možná je dnes design modlou, ale je to lepší, než když je modlou násilí,“ říká.
Architekturu dnes vnímá stejně jako v době, kdy s ní začínal. „Vidím, že některé kresby jsou zaměnitelné. Před 30 lety jsem asi uvažoval stejně jako dneska, necítím moc velký posun. Je ve zkušenostech, tím, že člověk byl v řadě svízelných situací, nedorozumění na stavbách, o to je bohatší, výtvarně a názorově je to ale stále stejné,“ míní.
'Nic jsem si nepředstavoval'
Nesplněný architektonický sen David Vávra nemá. „To neexistuje, aspoň pro mě ne, protože sen je realita, to, co je, je ten sen. Architektura je služba někomu, nemůžu snít něco, když neznám člověka, který si to objedná,“ popisuje vztah ke své práci. Architekt podle něj plní úkol, daný v penězích, v námětu, sám si nevymýšlí. „Jsou vizionáři, někteří z nich své sny i uskutečnili, ale pak se v těch domech třeba nebydlelo... Ale udělali silnou stopu v historii architektury. To já zrovna nejsem, ale ani nechci být. Důležitý je moment služby, jinak to nemá smysl,“ uzavírá.
Jako mladší prý nesnil o tom, jak bude svět a život vypadat za desítky let. „Já jsem si nikdy nic nepředstavoval. Vždycky si říkám: je to takový, jaký to je.“ Vnímal technooptimismus 60. let, „že rakety nás donesou do kosmu, kde si budeme povídat s bohem. A ještě ho překonáme. A to se nestalo“. „Zmizela víra v technickou harmonii, byla naivní, ale nesmírně krásná. Naivní věci přinášejí krásný situace, jako naivní havlovská 90. léta byla krásnější než současnost. Ale to, že to můžu konstatovat, je vítězství. Protože řada generací to konstatovat nemohla,“ řekl.
