7. srpna 2008 11:10 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Děda jim hrozil pěstí,
já jim tajně mával

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
Jáchym Topol vzpomínal ve svých dvou posledních románech. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jáchym Topol vzpomínal ve svých dvou posledních románech. | foto: Ondřej Němec, Lidové noviny
Jak invazi vojsk Varšavské smlouvy viděly tehdejší děti, současní čeští prozaici? Většinou se jim líbily tanky.
Vdílech současné české literatury lze najít pasáže, kde pražské jaro nahlížejí děti, jimiž tehdy dnešní prozaici byli.

Dědek blázní...
Jáchym Topol (1962) se k tomuto historickému okamžiku vrátil v posledních dvou románech Noční práce (2001) a Kloktat dehet (2005). Hned v úvodu knihy Noční práce se mladý hrdina ocitá při tom: „Stál s tatínkem u okna v jednom z nejvyšších pater. Tohle si pamatuj. Tohle je historický okamžik, to, co vidíš, je skartace. Ondra koukal z okna. Na dvoře Patentového úřadu hořel oheň.“

V Báječných létech pod psa (1992) Michala Viewegha (1962) Kvidova babička mírní dědečkův pesimismus: „ ,Dědek blázní... Natáčej tu válečnej film a dědek si hned myslí, že je válka!‘ “ To Kvida zmate: „ ,Podívej!‘ zvolal Kvido náhle: Od Karlova náměstí přijížděly dva zelenohnědé kolové transportéry; v poměru k zaparkovaným automobilům se zdály chlapci hrozivě veliké. Dědeček zůstal trochu strnule sedět, avšak Kvido, který odjakživa považoval divadelní a filmové herce za své dobré přátele, vyskočil a vesele na ně mával.“

Válka ještě není
Kvido není jediný, kdo sovětským tankům mává. Podobnou vzpomínku má i hlavní hrdina novely O rodičích a dětech (2002) Emila Hakla (1958): „...děda jim hrozil pěstí a já jim tajně, aby to neviděl, mával... Já byl rád, že děda hrozí, to bylo aspoň něco, jenže mně se ty tanky zároveň líbily, a tak mi z toho samo vyšlo, že jsem jim radši mával... Děda nakonec sebral z chodníku voblázek a tak ňák demonstračně, aby všichni viděli, hodil šutrák na jeden ten tank.“

Dětský pohled přináší také kniha Dlouhá kakaová řasa (1999) Jaroslava Formánka (1960): „Jeden tank zastavil uprostřed křižovatky a mířil nám přímo na barák. Cedule ,Ať žije 1. máj a naše Ústředí!‘ ležela rozmlácená vedle... Babička stále hned za mnou. Pořád brečela a hladila mě po hlavě. Myslím si, že zatím nejvíc, co ji znám. Tvrdila, že právě začala válka. Řekl jsem jí, že válka ještě není, protože lidé mávají rukama a stojí na chodníku. (Ve škole jsme se učili, že za války jsou lidé buď v ilegalitě, anebo mrtví.)“

Takže ti, kteří zažili válku, hrozili a čekali válku další, mladší byli potěšeni pohledem na tanky.




Najdete na Lidovky.cz