Titulní perleťový knoflík se v Guzmánově snímku objeví až po nějakém čase, zato postupně ve dvojím provedení. Poprvé jako výměnné platidlo, jímž se britský námořní kapitán FitzRoy v roce 1830 vyrovnal s rodinou patagonského mladíka za jeho únos do Evropy. Podruhé v kontextu novějším a ještě mnohem hrůznějším.
Osud mladého obyvatele ostrovní oblasti Tierra del Fuego, který byl nedůstojně vyměněn za onen perleťový knoflík a pojmenován Jemmy Button, slouží Patriciu Guzmánovi jako jeden z kamenů v mozaice historie Chile. Oné země pozoruhodného tvaru, jejíž podrobná mapa se nikdy nevejde na jednu tiskovou stranu atlasu. I to je jedna ze scén dokumentu: přizvaní umělci rozbalují předlouhý, úzký pás ve tvaru Chile, který zabere celou velkou místnost. Filmař se spolu s diváky pokouší uvědomit si prostor země lemující západní pobřeží jihoamerického kontinentu, země, kde odnikud není daleko k moři. Pro jejíž osud je v mnoha ohledech důležitá masa vody v oceánu. Proto je také celý dokument jedno velké pojednání – o vodě. A o vesmíru. Neboť vodu přinesly na Zemi komety z dáli jiných světů...
Záběr z filmu Perleťový knoflík. Moře má v chilském snímku klíčovou roli.
Z prostého popisu by se mohlo zdát, že k hlavnímu tématu, jímž jsou vposledku zločiny pinochetovského režimu, přistupuje Patricio Guzmán možná až moc zeširoka. Kupodivu však všechny prolínající se roviny dokumentu vytvářejí sdělný, kompaktní celek, ještě mnohem silnější, než by byla pouhá monotematická exkurze do historie. Není náhoda, že se Perleťový knoflík pyšní berlínským Stříbrným medvědem právě za scénář – jeho promyšlená a zároveň poetická stavba ukazuje impozantní možnosti uměleckého dokumentu, který může být zároveň nadčasovou úvahou i pronikavým svědectvím o konkrétních událostech.
Příběh únosu Jemmyho Buttona lodí Beagle (tou, na níž se posléze plavil Charles Darwin) je svědectvím o přezíravosti západních mořeplavců (a to byli ti nejosvícenější z nich), kteří s původními obyvateli Patagonie zacházeli jako s kuriozitou. Kapitán FitzRoy posléze na vlastní náklady přesídlil „zcivilizovaného“ Jemmyho Buttona zpět – čímž jej snad ještě víc zbavil identity, zanechal jej uvíznutého mezi dvěma kulturami.
O mnoho lépe na tom nejsou současní potomci původních obyvatel, s nimiž dokumentarista mluví a jež nechává promlouvat v jejich rodném jazyce. Chile se ovšem musí vyrovnávat s ještě temnějšími kapitolami ve vztahu k původním obyvatelům. Děsivé údaje o částkách, které bílí osadníci vypláceli lovcům za důkazy o hubení „škodné“ – genitálie či prsy zavražděných –, připraví diváka na další svědectví o tom, že není snadné být Chilanem hrdým na historii své země.
Perleťový knoflíkChile, Francie, Španělsko 2015 Režie: Patricio Guzmán Premiéra 3. 12. |
Vody omývající chilské břehy dodnes skrývají hrozivé následky Pinochetovy diktatury – mrtvá těla odpůrců režimu, tajně zavražděných a „pohřbených“ do moře. S mrazivou důsledností Patricio Guzmán před diváky rekonstruuje celý postup přípravy těla k potopení ke dnu – k figuríně je přidrátován kus kolejnice, tělo je „odborně“ zabaleno do dvou vrstev připravených pytlů, naloženo do vrtulníku. Vyleštěný rotor se dává do pohybu, špičková technika se vydává posloužit zbabělému, zákeřnému zničení lidské bytosti. Dokumentarista hovoří s těmi, kdo zvůli režimu přežili. I s těmi, kdo jí sloužili – i když třeba přímo nevraždili, ale věděli, na čem se podílejí.
Dnes slouží technika k odhalování temné minulosti Chile. Potápěči pátrají na dně oceánu po tunách kolejnic... Perleťový knoflík, přirostlý za dlouhá léta k jedné z nich, tu s děsivou poezií opět zastupuje zmizelého, uneseného člověka. Děje se to také na jiných planetách, kam komety donesly stejnou vodu, z jaké jsme stvořeni? I takové otázky si Patricio Guzmán klade.
