Texty Hrabala ze 70. a 80. let, vycházející nejprve v samizdatových edicích, patřily ve své době k nejčtenějším a byly základem českého posrpnového samizdatu. Strojopisné kopie jeho próz Něžný barbar, Obsluhoval jsem anglického krále či Městečko, kde se zastavil čas, ztělesňovaly tehdejší skryté kulturní dějiny.
Jeho pábitelé, jak nazýval některé své literární postavy, se chovali zdánlivě nerozumně a pošetile. Milovali však život a dokázali najít krásu tam, kde by ji nikdo na první pohled nehledal. A pábitelem byl nakonec i on sám.
„Do dvaceti let jsem neměl ani zdání, co to je psaní, co to je literatura. Na střední škole jsem trvale propadal z češtiny a opakoval jsem primu a kvartu, a tak jsem si o dva roky prodloužil mládí... Po dvaceti letech se zlomilo to moje pevné prkno nevědomosti a zase naopak jsem propadl literatuře a výtvarnému umění tak, že číst a dívat se a studovat bylo moje hobby,“ popsal sám své literární zrání.
  |
Mnohé z Hrabalova života se dostalo do jeho knih. Narodil se 28. března 1914 v Brně-Židenicích. Otce neměl a jeho matka Marie „Maryška“ se později provdala za Františka „Francina“ Hrabala.
Když bylo malému Bohumilovi šest let, přestěhovala se rodina do Nymburka, kde začal Francin správcovat zdejšímu pivovaru. Přesně tak, jak to čtenáři znají ze známých Postřižin.
V Nymburku Hrabal, byť s problémy, vychodil základní školu i reálné gymnázium a pak začal studovat práva na Univerzitě Karlově v Praze. Za války se živil jako dělník a úředník, byl také výpravčím vlaků.
Japonský překladatel Hrabala: Než se zabít je lepší přežít a ukecat život |
Po osvobození dokončil studia a coby čerstvý právník se po roce 1949 rozešel s Nymburkem, pracoval v Kladně v ocelárnách, od roku 1958 ve Sběrných surovinách v Praze ve Spálené ulici, a nakonec v Libni jako kulisák v divadle.
Od roku 1963 se věnoval výhradně literatuře. Ke konci života žil v Kersku, kde na něj lidé
vzpomínají jako na rozšafného a vstřícného, ale i mrzutého a uzavřeného.
Jeho literárním debutem se staly Hovory lidí, vydané Spolkem českých bibliofilů v roce 1956 a posléze knížka povídek Perlička na dně (1963).
Následovaly další tituly, mimo jiné Pábitelé (1964), Ostře sledované vlaky o rok později, Morytáty a legendy (1968), Postřižiny (1976), Slavnosti sněženek (1978), Krasosmutnění (1979), Harlekýnovy miliony (1981), Listopadový uragán (1990).
Celkem napsal Hrabal na pět desítek knih. V době takzvané politické normalizace byl vyloučen ze Svazu spisovatelů, nemohl publikovat a jeho knihy byly staženy z knihkupectví a knihoven. I později vycházely střídmě a v nedostatečných nákladech.
Skřivánek, Perličky, Pábitelé... Nově vychází první část Hrabalových spisů |
V zahraničí byly jeho knihy přeloženy do tří desítek jazyků. Podle Hrabalových děl vzniklo více než 70 divadelních inscenací, první v roce 1966. Největšího počtu premiér se dočkaly Ostře sledované vlaky.
Z filmů podle scénářů jeho knih natočil pět Jiří Menzel. Ostře sledované vlaky z roku 1966 získaly Oscara, zatímco Skřivánci na niti skončili na 20 let v trezoru. Posledním filmem Menzela je Obsluhoval jsem anglického krále z roku 2006.
Na sklonku života trpěl Hrabal artrózou a na začátku roku 1997 pobýval na Ortopedické klinice v Nemocnici na Bulovce, kde 3. února 1997 vypadl z okna. Podle přednosty kliniky Pavla Dungla tak učinil promyšleně, podle jiných šlo o nehodu.
Dnes se Hrabal řadí k nejvýznamnějším spisovatelům druhé poloviny 20. století. V Praze 8 je po něm pojmenováno náměstí a také nedaleká základní škola. V Nymburce nese jeho jméno gymnázium, kde studoval, a jedna z ulic, a na náměstí má lavičku. Jeho jméno nesou rychlíkové vlaky a také planetka číslo 4112.
