Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Denně si vydělám až 9 tisíc dolarů, s policií to tady jde, usmívá se převaděč v Turecku

Afghánistán

  6:30
BEHRAM (turecké pobřeží) - Za hodinu a půl napočítám ze skály nad behramskou pláží 17 černých člunů s postavičkami v červených a oranžových záchranných vestách. Jednomu vypoví službu motor, ale je naštěstí ještě blízko tureckého břehu a na zoufalé volání lidí zareagují turečtí převaděči, kteří k trosečníkům připlují a přímo na moři motor opraví.

Na pláži u tureckého Behramu nafukují převaděči čluny pomocí kompresorů. foto: Petra Procházková, Lidové noviny

Reportérka Petra Procházková jde v Turecku po stopách uprchlíků. Z Istanbulu se vydala na turecké pobřeží, kde sleduje, jak se běženci snaží dostat na lodě, aby přepluli do Řecka. Její zápisky ČTĚTE ZDE:

Ostatní, zdá se, dosahují zhruba po hodině plavby svého cíle. Je vidět, že většina posádek nemá s řízením člunu žádné zkušenosti. Zběsile kličkují, otáčejí se kolem dokola, někdy se snaží dramaticky přetížený a nemístně ponořený člun popohánět pádlováním rukama.

Pavel Nedvěd – lék proti strachu

Oblast mezi obcemi Behram a Bektaši na sever od města Ayvalik je tak trochu Bohem zapomenuté místo. V létě tady sice bují turistický ruch, ale většina rekreantů jsou Turci. Ceny jsou tu lidovější a vybavení skromnější, vesnice jen pár kilometrů dál od moře velmi chudé. Krajina je tvořena kamenitými pahorky s křovisky a v lepším případě olivovníky. Teď je ale už po sezóně a vlastně by tu mělo být mrtvo. Není.

K radosti hoteliérů, řidičů taxi i mikrobusů, policie a prodejců všeho možného turistickou sezónu letos prodlužují uprchlíci. Jen na tomhle nevelkém úseku jich potkávám během jediného dne a noci davy.

Když zjišťují, že jsem Evropanka, rozzáří se jim na tváři úsměv a děkují mi. Zatím nevědí, že není za co. Když někdo náhodou netuší, kde je Česká republika, stačí říci „Petr Čech“. I negramotný Afghánec mi na to s jásotem odpověděl: „Pavel Nedvěd!“ A bylo po strachu i ostychu.

Převaděč za celý člun i s motorem zaplatí zhruba 8 tisíc dolarů. Pokud jde o čínský výrobek nižší kvality, dá se dostat až na 4 tisíce dolarů, ale neúspěch akce je tak téměř zaručen. Každý uprchlík zaplatí asi 1000 dolarů – na plavidlo se jich dá nacpat až 80, ale obvykle se nalodí padesát osob.

Slevy se nevidí rády, zato malé děti se mohou vézt zdarma. Vesty si každý musí pořídit sám. Existuje také forma all inklusive, kdy si uprchlík zaplatí 1 500 dolarů, a pokud se spokojí s noclehem pod širým nebem, převaděč mu na dobu čekání na pobřeží zajistí i vodu a jídlo.

„Během dne tady tu úžinu přepluje od 20 do 40 člunů. Někdy ale ani jeden, když je špatné počasí, nejde to,“ říká Turek z Německa slušnou angličtinou řízlou němčinou. „Na přípravě akce se ale podílí hodně lidí a je tady víc převaděčských skupin, náklady jsou navíc obrovské, takže když každý člun naplníme třeba 50 lidmi, na každého z nás vyjde denně tak 8 až 9 tisíc dolarů (cca 200 tisíc korun).“

Přeruší výklad a zpozorní, když kolem projede policejní auto. Dnes už poněkolikáté. „Slušný výdělek,“ dodá. Na otázku, jak je možné, že policie, která pár kilometrů odsud má velikou základnu a která se tady pohybuje s nebývalou intenzitou, nevidí desítky člunů na moři, se usměje. „Tady to teď jde, támhle o kus dál kontrolují. Prostě někdy je to tak a jindy a jinde jinak...“

Musíme se rozdělit

Uprchlíky sem vozí z Izmiru, z Istanbulu a dalších míst, kam se musejí dostat po svých, autobusy a mikrobusy. Samozřejmě za příslušné peníze. Ti, kteří mají už jen na člun, jdou kilometry a kilometry pěšky.

Jako Afghánci, na první pohled nejvyhublejší a nejchudší ze všech, které tady potkávám. Na perský pozdrav a přání dobrého zdraví zareagují nekontrolovanou radostí . I oni znají Petra Čecha a komentují jeho přestup z Chelsea do Arsenalu. Jinak se od ostatních liší především počtem telefonů na hlavu – na 36 lidí mají jeden jediný, starý a s rozbitým displejem.

Jsou v prekérní situaci, protože jim došly peníze dřív, než se dostali na turecké pobřeží. Za poloviční cenu je nikdo nechce na loď vzít. Už 18 dnů žijí v křoviscích u obce Korubaši. Naštěstí je přes den 20 stupňů, ale v noci už to na spaní pod širákem rozhodně není. Hlava rodiny Babrak Hamibí uvažuje o tom, že do Evropy pojede jen část: mladí a perspektivní a on se se staršími vrátí domů. Pěšky.

Nic jim v Kábulu nezůstalo. Prodali úplně všechno. „Nemohli jsme tam žít. Jsme Tádžici, kteří fandili Američanům, teď se to tam obrací proti nám. Jeho synovec Gulam Ali nechce odejít bez matky, která ale už další cestu přes moře nevydrží. Babrak je už rozhodnut, že se rodina rozdělí. Nejspíš navždy. Ale on bude vědět, že udělal to nejlepší, co pro své děti udělat mohl.

Čluny odplouvají od tureckého pobřeží u Behramu.
Skupina Afghánců sní o plavbě do Evropy. Nemají ale peníze. V houštinách u...

Rozdělování rodin je typickým fenoménem této uprchlické vlny. Rodiny se dělí na starší, co zůstanou, a mladé, kteří je budou na dálku podporovat. Na slabé, co to nevydrží, a na silnější, kteří jdou jako předvoj.

Na cestách za lepším životem se ve zmatku ztrácí spousta dětí. Manželé opouštějí své ženy a děti, aby zjistili, zda v Evropě je možné zakotvit, a doufají, že za nimi přijedou bezpečnější cestou. Rodina, která je v muslimské společnosti absolutní a často jedinou jistotou, dostává na téhle cestě za štěstím na frak. Mnozí z těch, který se v památném roce 2015 někde mezi Sýrií, Afghánistánem a Evropou rozdělí, už se nikdy neshledají.

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...