Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

RECENZE: Depeche Mode na albu Spirit dokázali, že umějí stárnout

Kultura

  10:00
Až budou písničky z nového alba Depeche Mode Spirit znít 24. května nad arénou v pražském Edenu, bude jim to slušet. Ale kapela je musí proložit svižnějšími kousky. Jinak posluchači usnou.

Depeche Mode foto: Columbia

Album Spirit pro Depeche Mode produkoval James Ford se záseky mj. na deskách Arctic Monkeys, Florence and the Machine nebo Klaxons. A také aktivní hudebník, polovina elektronického dua Simian Mobile Disco. Lze předpokládat, že Depeche Mode budou patřit k jeho ikonám. Což možná není při produkční práci vždycky k dobru věci. Trošku razantnější zásah ve stavbě celé desky i jednotlivých skladeb by albu určitě prospěl.

Zase blues

Spirit ovšem není žádný propadák. V první řadě je třeba kvitovat, že se Depeche Mode nesnaží vymazat fakt, že letos slaví čtyřicáté výročí založení. Umějí velmi dobře stárnout, to se z kapel, které dokázaly už od svých začátků ovládat davy a zejména zkraje kariéry patřit mezi nezpochybnitelné progresivisty, nepodaří každému.

Už v tom, jak se v jejich tvorbě na posledních deskách stále více ozývá blues, tedy žánr, ve kterém se stárne nejsnadněji už proto, že je otcem celé současné pop music, je určité smíření s během času a také obrácení se jaksi do sebe.

V tomto ohledu navazuje Spirit na předchozí album Delta Machine (2013). Nejpatrněji v písni Poison Heart, kde ve skrumáži jasně rytmizovaných elektronických ruchů a hluků rozluštíme zlidšťující foukací harmoniku, či ve skladbě Poorman, v níž Martin Gore předvádí přímo čítankové bluesové figury na kytaru.

Ale pokud budeme vnímat některé rytmy a spodní vlny písní, postupy amerického pražánru vycítíme i na mnoha dalších místech. To, že by konzervativní posluchači blues nejspíš jeho prvky v hudbě Depeche Mode nepřipustili, rozhodně není chyba ani problém kapely.

Dávno známé, ale příjemné

To, v čem měl James Ford nemilosrdně sekat, je množství pomalých písniček. Celé album, přestože má „elpíčkovou“ stopáž, se vlastně hrozně táhne. Z nejpomalejších skladeb mají jisté kouzlo Eternal a závěrečná Fail. Jde o dvě písně, které zpívá Martin Gore, a už proto zaujmou. Ale konce takové The Worst Crime, i přes její až filmovou atmosféru (nestál u kolébky těch rozpitých kytarových rozkladů Angelo Badalamenti?), je těžké se dočkat.

Ve volných, maximálně středních tempech se pohybuje zbytek alba. Naštěstí se vzájemně liší svým charakterem, zvukovou podstatou i aranžérskou vrstevnatostí. A stavějí vesměs na poměrně silných melodických nápadech, které onu „pomalost“ alespoň podvědomě poněkud urychlují.

Přestože je zvuk jednotlivých skladeb členitý, nic nového o elektronické hudbě se už od Depeche Mode samozřejmě nedozvíme. Některé skladby, třeba Going Backwards, Scum nebo So Much Love, znějí až jako jakési „depešácké retro“ – lhostejno, zda v podobě čistého zvuku, nebo provázeno výrony industriálních elektronických gejzírů. Avšak zvláště je-li skladba členitá, jako You Move, je stále příjemné takové zvuky poslouchat, byť je všechny dávno známe.

Výrazněji než jindy se Depeche Mode na tomhle albu obracejí k politickým a společenským tématům. Dave Gahan, jehož hlas ani ve čtyřiapadesáti nestárne, přečasto používá ve svých obžalobách (vesměs však napsaných Gorem) zájmena „my“. V podtextu je všechno to, k čemu se dnes vyjadřují skoro všichni umělci světa. Otázka zní, jestli ono mluvení za „my“ není jen druhou stranou toho, proti čemuž je namířeno.

Autor:

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...