Bohužel právě shora vyjmenované okolnosti a chaotické náznaky, kdo a s kým takovou politickou stranu již v různém stupni utajení připravuje, téměř zabraňují věcnému a střízlivému zamyšlení na toto téma.
Také ničím nedoložené spekulace, že za těmito přípravami stojí prezident Václav Klaus, a že tedy půjde o jakousi jeho soukromou, prezidentskou, antitopolánkovskou, antilisabonskou stranu, situaci spíše zamlžují a v podstatě případný vznik nové strany jen znesnadňují, až znemožňují. (Což je možná pravý účel těchto spekulací.)
Přesto se pokusím stručně popsat nezbytné předpoklady úspěšného vzniku takové strany.
Jsem k tomu vyzbrojen praxí, kterou mi dal nemalý podíl na založení ODS, dlouhodobá práce v ní a hlavně ještě delší pohled na její život a politiku z mírného i většího odstupu.
V Česku jsou jen dvě možnosti
V politice existuje horror vacui (hrůza z prázdna - pozn. red.), což v praxi znamená, že veškerý politický prostor je zcela zaplněn, že na politické scéně nikdy není jakési „volné“ místo pro novou politickou stranu, jak často slyšíme a čteme. Každá nová politická strana si svůj prostor prostě musí získat na úkor jiných politických stran a doplnit jej dílem občanů, kteří k volbám z různých důvodů občas či trvale nechodí.
Bez zřetelného, mediálně i vzdělanostně silného, charismatického lídra nemůže žádná nová úspěšná strana vzniknout.
Zakladatelé nové pravicové politické strany mají v Česku v podstatě jen dvě možnosti: buď založit velmi zásadovou, liberální, pravicovou stranu, oslovující menšinově pravicové a většinově levicové intelektuály (tedy ty levicové, kteří ovšem s reálnou levicí, a zvláště s jejími reprezentanty nechtějí nic mít, neboť jim připadají málo intelektuálští).
Tedy něco jako bývalou Občanskou demokratickou alianci (ODA), která by se sice jakž takž držela nad pěti procenty přízně a přesto by přinášela svým politikům nemalý benefit: ať už ve vládě, či v opozici nenesli by v podstatě žádnou odpovědnost, zato veškeré funkční požitky.
Druhou možností je pak založit novou pravicovou stranu, která by časem nahradila dnešní ODS, a vždy usilovat o volební výhru. Zakladatelé této politické strany ovšem musí mít opět k dispozici zdatného lídra a hlavně program, který osloví alespoň 35 procent voličů. A tady jsme u hlavního problému v tomto historicky rovnostářském státě, v němž většina občanů, a to včetně části podnikatelů, je větší či menší měrou přímo existenčně závislá na přerozdělování všeho druhu, a proto bude vždy raději volit „čitelnou“ levici, u níž mají „svoje jisté“.
Jediným možným a dosažitelným elektorátem pro úspěšnou novou politickou stranu se tak stává menšinová střední třída, zcela odkázaná na práci svých rukou a hlav a platící značné daně, aniž by za ně dostávala od státu patřičné protislužby, a dále nemalá část občanů, kterým sice pranic nevadí stávající míra přerozdělování, zato je však nesmírně štve viditelné mizerné hospodaření a hlasité mlaskání politiků při konzumaci různých výhod a hrabání do veřejných peněz.
Bez důvěry veřejnosti to nejde
Závěr z toho vyplývající je zřejmý: nová strana by nesměla mít v programu prvotně rychlé omezování míry přerozdělování, ale zásluhou lepšího a solidnějšího hospodaření stejné či větší sociální jistoty za stejné či menší peníze. Až po čase by si pak mohla dovolit velmi evoluční, nikoliv huráreformní cestou pustit se i do větších změn ve zdravotnictví, důchodovém systému atd. atd. Měla by totiž k tomu ten nejlepší předpoklad: velkou důvěru veřejnosti v její poctivé úmysly a v její schopnost řádně hospodařit, prověřenou praxí.
Také „velké“ věci, jakými se většina občanů nepříliš zabývá, ač jsou pro ně ve svých důsledcích podstatné, tedy zahraniční, bezpečnostní či energetická politika, by se straně s vysokou důvěrou veřejnosti z oblasti věcí „malých“, každodenních, dělaly mnohem snáze a kvalitněji.
Musela by k tomu ovšem mít politiky, kteří by řádným a solidním hospodařením ve svém osobním i veřejném životě šli příkladem, tedy „celkový umělecký dojem“ z nové strany a jejích představitelů, který nakonec ve všech volbách vždy rozhoduje, by musel být velmi vysoký. Ať se však rozhlížím, jak se rozhlížím, žádného takového lídra ani případný tým pro takovouto politickou stranu nevidím.
Vše ostatní je odsouzeno k okamžitému či pozvolnému nezdaru.
Také ničím nedoložené spekulace, že za těmito přípravami stojí prezident Václav Klaus, a že tedy půjde o jakousi jeho soukromou, prezidentskou, antitopolánkovskou, antilisabonskou stranu, situaci spíše zamlžují a v podstatě případný vznik nové strany jen znesnadňují, až znemožňují. (Což je možná pravý účel těchto spekulací.)
Přesto se pokusím stručně popsat nezbytné předpoklady úspěšného vzniku takové strany.
Jsem k tomu vyzbrojen praxí, kterou mi dal nemalý podíl na založení ODS, dlouhodobá práce v ní a hlavně ještě delší pohled na její život a politiku z mírného i většího odstupu.
V Česku jsou jen dvě možnosti
V politice existuje horror vacui (hrůza z prázdna - pozn. red.), což v praxi znamená, že veškerý politický prostor je zcela zaplněn, že na politické scéně nikdy není jakési „volné“ místo pro novou politickou stranu, jak často slyšíme a čteme. Každá nová politická strana si svůj prostor prostě musí získat na úkor jiných politických stran a doplnit jej dílem občanů, kteří k volbám z různých důvodů občas či trvale nechodí.
Bez zřetelného, mediálně i vzdělanostně silného, charismatického lídra nemůže žádná nová úspěšná strana vzniknout.
Zakladatelé nové pravicové politické strany mají v Česku v podstatě jen dvě možnosti: buď založit velmi zásadovou, liberální, pravicovou stranu, oslovující menšinově pravicové a většinově levicové intelektuály (tedy ty levicové, kteří ovšem s reálnou levicí, a zvláště s jejími reprezentanty nechtějí nic mít, neboť jim připadají málo intelektuálští).
Tedy něco jako bývalou Občanskou demokratickou alianci (ODA), která by se sice jakž takž držela nad pěti procenty přízně a přesto by přinášela svým politikům nemalý benefit: ať už ve vládě, či v opozici nenesli by v podstatě žádnou odpovědnost, zato veškeré funkční požitky.
Druhou možností je pak založit novou pravicovou stranu, která by časem nahradila dnešní ODS, a vždy usilovat o volební výhru. Zakladatelé této politické strany ovšem musí mít opět k dispozici zdatného lídra a hlavně program, který osloví alespoň 35 procent voličů. A tady jsme u hlavního problému v tomto historicky rovnostářském státě, v němž většina občanů, a to včetně části podnikatelů, je větší či menší měrou přímo existenčně závislá na přerozdělování všeho druhu, a proto bude vždy raději volit „čitelnou“ levici, u níž mají „svoje jisté“.
Jediným možným a dosažitelným elektorátem pro úspěšnou novou politickou stranu se tak stává menšinová střední třída, zcela odkázaná na práci svých rukou a hlav a platící značné daně, aniž by za ně dostávala od státu patřičné protislužby, a dále nemalá část občanů, kterým sice pranic nevadí stávající míra přerozdělování, zato je však nesmírně štve viditelné mizerné hospodaření a hlasité mlaskání politiků při konzumaci různých výhod a hrabání do veřejných peněz.
Bez důvěry veřejnosti to nejde
Závěr z toho vyplývající je zřejmý: nová strana by nesměla mít v programu prvotně rychlé omezování míry přerozdělování, ale zásluhou lepšího a solidnějšího hospodaření stejné či větší sociální jistoty za stejné či menší peníze. Až po čase by si pak mohla dovolit velmi evoluční, nikoliv huráreformní cestou pustit se i do větších změn ve zdravotnictví, důchodovém systému atd. atd. Měla by totiž k tomu ten nejlepší předpoklad: velkou důvěru veřejnosti v její poctivé úmysly a v její schopnost řádně hospodařit, prověřenou praxí.
Také „velké“ věci, jakými se většina občanů nepříliš zabývá, ač jsou pro ně ve svých důsledcích podstatné, tedy zahraniční, bezpečnostní či energetická politika, by se straně s vysokou důvěrou veřejnosti z oblasti věcí „malých“, každodenních, dělaly mnohem snáze a kvalitněji.
Musela by k tomu ovšem mít politiky, kteří by řádným a solidním hospodařením ve svém osobním i veřejném životě šli příkladem, tedy „celkový umělecký dojem“ z nové strany a jejích představitelů, který nakonec ve všech volbách vždy rozhoduje, by musel být velmi vysoký. Ať se však rozhlížím, jak se rozhlížím, žádného takového lídra ani případný tým pro takovouto politickou stranu nevidím.
Vše ostatní je odsouzeno k okamžitému či pozvolnému nezdaru.
