* LN Vaši židli Edge vybrala porota významné soutěže designérů Red Dot Award ze 14 tisíc produktů. Jak červencové předávání ceny v německém Essenu probíhalo?
Myslel jsem, že to bude taková oficialita, ale udělalo to na mne velký dojem. Hlavně v tom, jak to lidé prožívali, skoro jako Oskary. Červený koberec, skvělý doprovodný program, úžasná atmosféra. Najednou ta džungle dostala směr, a lvi v oboru se tam podepisovali na zeď slávy a kontrolovali produkty konkurence...
* LN Co cena Red Dot neboli červený puntík znamená pro jejího držitele v praxi?
Pro mne cena znamená možná i zlom v kariéře. Je to dáno i tím, že je málo výrobců a hodně lidí o sobě tvrdí, že jsou designéři, protože je to sexy. Ženám samozřejmě lépe zní designér než pojišťovák. Red Dot dostávají jen výrobky ze sériové produkce, takže hodnota ceny spočívá i v tom, že její příjemci jsou opravdoví industriální designéři, jejichž výstupem je funkční věc, ne nějaký designový vtípek nebo úlet.
* LN Kolik vámi navržených prototypů se dnes sériově vyrábí?
Udělal jsem LCD televizi, dva produkty na zeď, které z ní dělají dotykovku, telefon Kinzo… bude to určitě tak deset produktů, dalších zhruba čtyřicet, které jsem navrhnul, se nerealizovalo. Samotných návrhů byly stovky. Dělám pro lidi, kteří řídí firmy a mají nějaké cíle, jsou opravdu bohatí, čímž nemyslím pouze to, že mají plné garáže aut. Nejvíc mne stejně ale baví obyčejné produkty, kde se dá někam ještě uhnout, něco přidat.
Hliníková židle The Edge, která získala ocenění v prestižní designové soutěži Red Dot.
* LN Říkáte, že zhruba čtyřicet produktů, které jste navrhl, se vůbec nerealizovalo. Z jakých důvodů?
Důvodů k tomu, že výrobek nejde do sériové výroby, je mnoho – třeba firma nemá peníze na další vývoj, protože design odhalil slabiny toho, co zamýšlejí, a vy jim otevřete cestu, ukážete jim vizi a oni vyhodnotí, že ještě musí jejich současný produkt nějaký čas na trhu obstát. Konkurence třeba přijde dříve s něčím lepším, nebo se stane, že člověk, který tu práci zadal, skončí třeba ve vězení.
* LN To se stává?
Stalo se mi to jednou, že klient způsobil nehodu v autě a teď za to pyká, takže ho vývoj nových produktů teď příliš nezajímá..
* LN Jakou roli hraje v povolání designéra ambice? Už coby student jste oslovil Škodovku, že byste rád vylepšil superb...
To jsem byl trochu drzej. Vrátil jsem se z Německa a byl nabitý energií. V Düsseldorfu, kde jsem pracoval u jedné firmy, o českém designu nevěděli nic. Po návratu jsem napsal do Škodovky, aby mi auto svěřili, že udělám facelift. A když mi to svěřili, tak jsem k tomu přizval talentovaného kamaráda a s ním jsem facelift udělal.
* LN Je opravdu český design v zahraničí naprosto neznámým pojmem?
Není pojmem, jako je tomu třeba u skandinávského nebo italského designu. A přitom se tu navrhovala letadla, vlaky, traktory, mixéry, cokoliv. Dneska se nic nevyrábí a není co navrhovat. Takže tu jsou stovky designérů, někteří šikovní, ale hodně jich je bez práce.
Porsche 911n z dílny studia Novague.
* LN Dokážete oddělit svou profesi od soukromého života, nebo se to prolíná? Jak třeba vypadá byt designéra?
Stroze. Nemám rád kraviny. V podstatě nemám rád design pro design, nemám rád zbytečnosti a spíš tíhnu k askezi.
* LN Takže se spokojíte v soukromém životě třeba se zařízením z IKEA?
IKEA nesnáším. Často mi to vytýkají a spousta designérů by třeba právě pro ni chtěla navrhovat. Ale já nemám rád jednorázové věci a v podstatě toho k životu moc nepotřebuju. Když už se investují peníze, chci, aby ten produkt vydržel dlouhou dobu, aniž by se rozpadl. Chci si koupit třeba křeslo, které můžu dát za padesát let synovi.
* LN Jestli ho bude chtít...
Někdo má vitrínu s kýčovitým broušeným sklem a někdo má krásné kousky, třeba z první republiky, někdo má pohovky, někdo sbírá drahá auta…
* LN Jiný sbírá drahé hodinky. Jsou hodinky Omega za sto tisíc, které máte na ruce, důležité? Potvrzují váš status úspěšnosti?
Stojí asi 110 a já si je koupil za odměnu, když jsem zjistil, že čekáme syna. Já nejsem na šperky, tak jsem koupil hodinky. Mám rád mezníky. Když se něco povede, tak uzavřu kapitolu a něco si koupím. Ne nutně něco hmotného.
Sklenice Budvar z dílny studia Novague.
* LN Říkal jste něco o askezi, ale omegy a sportovní auta, která jste jeden čas míval, to příliš nezapadá do asketického životního stylu.
To se pletete. Když si koupím omegy, mám je na celý život. Luxusní věc je třeba vodovodní baterie osázená diamanty. Já žiju tak, že nic nepotřebuju, ale když si něco koupím, musí to být vysoce profesionální produkt. Proto bych nejezdil v autě, které nemá kožené sedačky nebo navigaci. Chci mít to nejlepší, co je v té době dostupné. V autě, které se mi nelíbí, bych nejezdil, ani kdybych ho dostal zadarmo. Lidi se rádi obklopují věcmi, které jsou brak, a většina z nich, i ti velmi movití, bydlí v braku. Ve skutečnosti z těch krámů, které mají, nic nepotřebují. A nežijí tak, jak by chtěli žít. Dřív si kupovali věc na celý život, nebyl důvod to měnit. Třeba stará auta jsou nádherná. Kdybyste v něm dnes přijela, tak se za vámi ohlídne celá kavárna. Tak má vypadat design.
* LN Podle vás je design o tom, aby se za člověkem ohlédla celá kavárna?
To si nemyslím. Ale chce to koupit si něco, z čeho budete mít opravdu radost. Teď někde říkal Kalousek, že mu jsou auta fuk, že ho mají jen přepravit z bodu A do bodu B. To je podle mě úplná blbost. Představte si Steva McQueena, jak jezdí ve fabii!
* LN O čem tedy je design?
Jde v něm ruku v ruce obsah s formou. Designem žiju, pořád věci kolem sebe pozoruju, k produktům čichám, oklepávám je. Dnes plasty různě voní, takže zjistíte, z jakého to je materiálu nebo jaká to je kvalita. Věci, které vás obklopují, vás zároveň formují. A každý by měl mít málo věcí, ale jen takové, které opravdu chce a které si koupil z nějakého důvodu a z nějakého důvodu si je nechá. Radši než levný nábytek dočasně, tak bych radši nekoupil nic. Lidem je úplně jedno, co se s vyhozenými věcmi pak děje. To je podle mě velká škoda. Už jsem hodně krát řekl, že bych nikdy nedělal PET lahev. Teď mám zakázku na plastovou lahev, která popírá PET. Jedná se o tu, kterou jsme s sebou nosívali na výlety coby děti a měnili v ní vodu.
Vana Teiko z dílny studia Novague.
* LN Co dalšího od vás můžeme vidět přímo v obchodech?
Pracuju na kolekci městských kol pro firmu Favorit, ta půjde brzy na trh. Také připravuju zajímavý projekt, navrhuju elektrické jističe. Všechny jističe v obchodě totiž stojí stejně, takže u nákupu rozhoduje, jak jistič vypadá, takže se snažíme dělat je zajímavější a hezčí, i když se pak zamknou do skříně. To je stejné třeba jako s designem u bagrů. Stavařům je úplně jedno, jak bagr nebo válec vypadají. Většinou je ale chodí vybírat šéf firmy, z devadesáti procent s manželkou nebo milenkou, a dívají se na to optikou lidí, kteří v tom nikdy sedět nebudou.
* LN Židle Edge, která sklízí takový úspěch, se dost komplikovaně vyrábí, vyřezáváním z plechu. Jak se k neobvyklým výrobním postupům staví dělníci v českých továrnách?
Tak blbě. Říkají o mně: Zas přijel ten blázen. Když jsem jim poprvé ukázal plech, že z něj chci židli, tak se opravdu smáli. A pak když člověk řekne, že to chce hned a také za to hned zaplatí, tak to už vůbec nechápou. Ale ta židle už se dělá sériově na několika strojích a ručně se jen svařuje.
* LN Jak dlouho se hledá u takové židle optimální tvar?
Tohle je tak dvacátá verze, se kterou jsem konečně spokojený. Postup: pokus/omyl. První návrh byl na principu origami, kdy jsem to seskládal z papíru, převedl do počítače a pak jsem nechal podle návrhu vyrobit prototyp. Nikdo z lidí, kteří na tom spolupracovali, tomu nevěřil. Řada firem odpadla, protože nevydržely moje tempo. Lidi chtějí být do zpráv doma, pěkně před televizí.
* LN Za dělnický plat? A vy se jim divíte?
Ale já nemluvím o dělnících, ale o lidech s pravomocemi a očekával bych tah na branku. Všechny továrny totiž u nás fungují jako job-shop, jsou to takové montovny, které nevyrábějí své výrobky, ale výrobky zahraničních firem. Mají třeba tisíc zaměstnanců, ale nedělají to pro sebe, ale pro jiné firmy.
* LN Kolik hodin denně pracujete vy?
Pracuju tak deset hodin denně. Ráno vyřizuju administrativu, v jedenáct začnu s designem a skončím tak v šest večer, pak se učím anglicky nebo studuji.
* LN Proč se neúčastníte českých přehlídek designérů, jako je třeba Designblok?
Vtip je v tom, že veletrhy se dělají proto, aby tam člověk uzavřel kontrakty, a české přehlídky k tomu neslouží. Design je pragmatická disciplína, design je kalkul s emocemi. Proto jezdím radši na veletrhy do zahraničí. Teď jsem byl na veletrhu v New Yorku a za tři dny se tam uzavřelo přes 1000 objednávek na židli Edge, přitom se jedna prodávala za 400 dolarů.
* LN Kam se váš obor vyvinul od dob, kdy jste ho vystudoval?
Když jsem studoval na UMPRUM, byli jsme v ročníku na designu jen dva, teď je škol spousta a chrlí strašně lidí. Design je hodně mladá disciplína a mezi designéry, kterým je přes padesát, je jen pár světlých výjimek, které se drží designu, a nejsou přitom trapné. Za třicet let třeba budu zase já úplně mimo. Když je branže takhle spojená s vývojem, jen málokomu se podaří udržet tu rychlost.
* LN Má průmyslový designér poslání?
Má vštípit výrobku nějakou obecně platnou estetiku. Aby to nesklouzávalo ke kýči nebo bizarnosti. Aby to zasáhlo cílovou skupinu, která by za to ráda utratila peníze. Zároveň do toho dáváte jako vedlejší produkt kus sebe a v každém návrhu je váš rukopis, ať chcete, nebo nechcete...
