Děsivá zkáza velrybářské lodi Essex. Filmová pocta Bílé velrybě

K jednomu z nejvýznamnějších děl americké literatury se film V srdci moře vehementně hlásí: celý děj je rámován příběhem spisovatele Hermana Melvilla, který se vydává do pověstného městečka Nantucketu, aby tam vyzvěděl po drobnosti o dávné tragédii. Z někdejšího plavčíka, nyní už vysloužilého velrybáře, postupně doluje detaily o plavbě lodi Essex, jejíž honba za zásobami velrybího tuku v roce 1820 přivedla část posádky k trýznivé záhubě a ostatní k neméně trýznivému přežití.

Tento způsob vyprávění umožňuje odpoutat se od pouhého „realistického“ líčení jedné nešťastné plavby; je tu zřetelně přítomen prvek přechodu skutečných událostí v legendu, která se má následně stát základem přelomového literárního díla.

Je ovšem nutno říci, že četbu šestisetstránkové Melvillovy knihy zhlédnutí Howardova filmu žádným způsobem nenahradí: nejen že neposkytne tak zevrubný úvod do velrybářství a bohatou porci filozofických úvah, ale i příběh je do značné míry jiný a o něčem jiném. Zůstává u dobře odvedeného dobrodružného vyprávění, a i když ani zde nechybí významný přesah, pořád ještě jde jen o základ, který byl pro Melvilla prostředkem pro vymalování mnohem bohatšího obrazu. Což je ale na tomto snímku svým způsobem sympatické – slouží jako pokorný odkaz k Bílé velrybě, nepředstírá, že ji nahrazuje.

K destruktivnímu setkáni s urostlým vorvaním samcem, který se vzepřel „přirozenému“ řádu a místo kořisti se stal predátorem, tu tedy nemíří charismatický kapitán Achab posedlý pomstou, ale dva soupeřící mladí vůdci – nejistý kapitán Pollard z tradiční velrybářské rodiny a první důstojník Chase, potomek suchozemců, od počátku zhrzený tím, že navzdory svým předchozím zásluhám stále není kapitánem vlastní lodi. Owena Chase ztvárnil sošný Chris Hemsworth, který se Ronu Howardovi osvědčil v roli mladíka soupeřícího o úlohu alfa samce už v závodnickém snímku Rivalové. Velrybář je v jeho podání (v souladu s Melvillovými nadšenými ódami) bohatýr, který by byl v dnešní době opravdu srovnatelný třeba s piloty formulí.

Jak skvělé je zabít velrybu?

Nepřátelství obou mužů přejde v nucenou spolupráci, ani ta však nic nezmůže proti síle přírody, která se vzepřela lidskému dobývání. To je samozřejmě klíčový styčný bod s Bílou velrybou, i když po více než stopadesáti letech už má tento moment znatelně odlišný kontext. Co bylo za Melvillových časů takřka podvratnou tezí, je dnes v podstatě povinnou perspektivou. Revolučnější je tak film v líčení nadšeného lovu než v těchto „zpytovacích“ pasážích, kde tvůrci ještě ke všemu zbytečně přitlačili na pilu. To, co z povahy zobrazených událostí nenásilně vyplývá, vtělili „pro nedovtipné“ ještě do dialogu pokořených velrybářů Pollarda a Chase. Vratký Pollard samozřejmě hájí zpátečnický postoj absolutní vlády člověka nad přírodou, zatímco sympaťák Chase už prozřel a vidí, že Boha neurazila svým chováním velryba, nýbrž právě lidé...

Porážku lidstva v jeho podstatě pak dokoná kanibalismus, kterým vrcholí strastiplná cesta v člunech za záchranou vzdálenou tisíce kilometrů. V zásadních rysech pravdivý, přeživšími členy posádky později vícekrát popsaný hrůzný příběh (sám Owen Chase, ještě než zešílel, sepsal své vzpomínky pod názvem Vyprávění o nejpozoruhodnějším a nejúděsnějším ztroskotání velrybářské lodi Essex) tu vlastním způsobem vypovídá o tom, co leželo na srdci i Hermanu Melvillovi. A o čem koneckonců vyprávěl i Ron Howard v Apollu 13 – tam ovšem s milosrdnějším závěrem: jak složité je vyrovnat se s následky přílišné troufalosti odvážných dobyvatelů. A jak velmi proměnlivá může být představa o tom, co je pro lidstvo správné a v souladu se záměrem prozřetelnosti.