Lidovky.cz: Předvánočním hitem e-shopu Přírodovědecké fakulty UK se stala trička s „Dino-sutrou“, tedy „dinosauří kamasútrou“. Jak vás napadlo zabývat se sexem u dinosaurů?
S tím nápadem přišla Saša Hroncová z fakultního projektu Přírodovědci.cz. Už jsem pro ně v minulosti dělal pár vizuálů, tak mě oslovila, že by ji zajímalo, jak to dělali dinosauři a jak to vypadalo. Já jsem nad tím do té doby vlastně nepřemýšlel, ale přišlo mi to jako zajímavý nápad. Vycházel jsem z anatomie dnešních zvířat – částečně z ptáků, kteří jsou vlastně potomky dinosaurů, ale třeba i ze slonů, kteří jsou podobně těžkotonážní zvířata jako dinosauři. Jde o to, co si jejich těžká těla mohla dovolit, aby si při sexu třeba nepolámali kosti – i když k tomu nejspíš také občas došlo. Existuje sice pár studií na toto téma, ale spočítala byste je na prstech jedné ruky.
Karel Cettl (* 1987)
 |
Lidovky.cz: Přitom je to docela atraktivní téma...
Ale spíš pro veřejnost než pro vědce. Pro ně je to okrajové téma, možná se i trochu bojí, aby nebyli označeni za pavědce. Pro vědce je důležité, že se dinosauři nějak rozmnožovali a kladli vejce, ale jakým způsobem se pářili, to pro ně zase tolik zásadní není. Je to takové zábavné téma, musíme ho brát s nadhledem. Konzultoval jsem ho s několika dalšími kolegy-paleontology a dobře jsme se u toho bavili, ale na druhou stranu jsem se snažil vycházet z reálných faktů, takže vyloženě nesmysly tam nejsou.
Lidovky.cz: Jak jste se vlastně dostal k rekonstrukcím pravěkých zvířat?
Vždycky jsem chtěl spojit výtvarnou činnost s přírodními vědami. Miloval jsem přírodu a bavilo mě ztvárňovat to, co vidím. Nevzali mě na žádnou výtvarnou školu, tak jsem si řekl, že to pro mě možná bude lepší a začnu se věnovat přírodním vědám. Na Přírodovědecké fakultě UK jsem vystudoval obor geobiologie, který spojuje geologii a biologii. Odtud byl jen krok k paleontologii.
Fotografická technika je dnes na takové úrovni, že malování živých zvířat nemá zdaleka takový význam jako dřív. Ale vyhynulé zvíře nevyfotíte, musíte ho nějak ztvárnit. To se mi zalíbilo a řekl jsem si, že by to mohl být skvělý doplněk k mé vědecké práci.
Lidovky.cz: Jak rekonstrukce pravěkých zvířat vznikají?
Musíte se vyznat v anatomii a vědět, kam se který sval upíná, jak velkou hmotu na těle vytváří a podobně. Vedle toho musíte prostudovat haldy odborných článků o tom, jak zvíře vypadalo, čím se živilo a v jakém prostředí žilo, zvlášť pokud ho chcete nakreslit i s okolní krajinou.
Lidovky.cz: Ale při volbě barev asi popouštíte uzdu fantazii..?
Někdy se najde i kousek zkamenělé kůže, takže znáte její strukturu, ale barvu musíte většinou odhadovat podle toho, jak a v jakém prostředí zvíře žilo. Tyranosaurus určitě nebyl svítivě zelený, protože to byl lovec, který zřejmě lovil ze zálohy. Jiná zvířata mohla mít pestřejší barvy, protože u nich pravděpodobně probíhaly podobné pářicí rituály jako u dnešních ptáků.
Vědecké poznání se vyvíjí. Podobně se asi mění i přístup k vědeckým rekonstrukcím...
Ano, třeba obrazy Zdeňka Buriana už dnes mají spíš estetickou hodnotu než vědeckou. Moc hezky se na ně dívá, ale každá rekonstrukce je poplatná své době a stavu vědeckého poznání – to platí i o dnešních rekonstrukcích. Takže Burianovy obrazy jsou pořád krásné, ale mají dnes hodnotu hlavně pro sběratele, z vědeckého hlediska je musíme brát s rezervou.
Lidovky.cz: Kolik lidí se dnes vlastně rekonstrukcemi pravěkých zvířat zabývá?
Většinou je dělají výtvarníci, ale nejsou to studovaní paleontologové. I ve světě to většinou funguje tak, že paleontolog zavolá výtvarníkovi, pošle mu články, nákresy koster a dostupné informace, výtvarník podle nich nakreslí skicu, kterou vědec zrecenzuje, výtvarník ji upraví podle připomínek... a kresbu si vymění třeba pětkrát, než dojdou k finální podobě. Já mám tu výhodu, že jsem „dva v jednom“. Nemusím nikomu vysvětlovat, co je a není reálné, sám si to namaluju, zkritizuju a případně předělám, pokud zjistím, že mám něco špatně.
Lidovky.cz: Jak dlouho taková rekonstrukce trvá?
Regulérní vědecká rekonstrukce jako olejomalba zabere týdny až měsíce. Podle toho, jak je obraz velký, kolik je na něm prvků a detailů. Sice je to věda, ale zároveň musíte dodržovat výtvarné postupy – mít tam nějakou dynamičtější kompozici, hlídat si světlo a zkrátka všechno, co k výtvarnému dílu patří.
Lidovky.cz: Ilustrace do časopisů ale asi nemalujete olejem na plátno. Takže to jde rychleji?
Záleží, kolik mám času. V extrémním případě jsem zvládl ilustraci i přes noc. Na propracovanějším plakátu pracuju třeba pět šest dní, předtím si dva dny dělám skicu, takže celkem dejme tomu osm dní.
Lidovky.cz: Kreslíte na papír, nebo rovnou v počítači?
Rukou na papír pořád kreslím lépe než přímo do počítače, takže začnu skicou na papír. Tu potom naskenuju a obarvím v počítači. Kresba na papír je lepší – obrázky tvořené na počítači někdy ztratí duši. Vypadají trochu sterilně, moc dokonale. Na druhou stranu vám počítač dává lepší možnosti, pokud jde o barvy. Také mi umožňuje se opravit, pokud udělám chybu. Můžu třeba odstřihnout nohu a nakreslit ji znova, případně ji zvětšit nebo zmenšit. Zároveň neztratím originál na papíře, pokud udělám chybu. Když mě před uzávěrkou tlačí čas, na papíře bych neměl možnost vzít to zpátky.
Lidovky.cz: Vedle pravěkých zvířat kreslíte také komiksové ilustrace – pár jsem jich viděla na vašem facebookovém profilu.
Komiksy kreslím zatím jen pro sebe, když si chci odpočinout od práce. Teď jsem jeden komiks zkoušel do jedné soutěže v rámci Komiksfestu. Komiksová forma vyprávění pomocí obrazu je mi velmi blízká. Jsem dyslektik, takže jsem nikdy nepřišel na chuť psanému slovu a komiksy mi v podstatě nahrazovaly beletrii. Sám také komunikuju raději obrazem než slovem.
Lidovky.cz: Uvažujete o tom, že byste nějaký komiks vydal?
Něco je teď v jednání, tak uvidíme, jak to dopadne.
