Simulant.

Už všichni saniťáci mysleli, že to vyhrál a že půjde domů, když mu tu předepsal doktor něco pro dávení. Mohlo ho to ztrhat, a tu on zmalomyslněl. ,Nemohu,` povídá, ,déle dělat hluchoněmého, vrátila se mně řeč i sluch: Marodi všichni mu domlouvali, aby se nehubil, ale on stál na svém, že slyší a mluví jako ostatní. A také to tak i hlásil ráno při vizitě:"

     "Držel se dost dlouho," poznamenal muž simulující, že má jednu nohu kratší o celý decimetr, "ne jako ten, co simuloval, že ho ranila mrtvice. Stačily tři chininy, jeden klystýr a jednodenní půst. Přiznal se, a než došlo k pumpování žaludku, nebylo po mrtvici ani památky. Nejdéle se zde držel ten, co byl pokousán vzteklým psem. Kousal, vyl, to je pravda, to uměl znamenitě, ale nemoh nijak dostat dohromady tu pěnu u huby. Pomáhali jsme mu, jak jsme mohli. Lechtali jsme ho kolikrát po celou hodinu do vizity, až dostal křeče a zmodral nám, ale pěna u huby se nedostavovala a také nedostavila. Bylo to něco hrozného. Když se vzdával takhle ráno při vizitě, tak nám ho bylo líto. Postavil se u postele jako svíčka, zasalutoval a řekl: ,Poslušné hlásím, pane obrarct, že asi ten pes, který mne krous, nebyl vzteklej.` Obrarct se na něho podíval tak nějak divně, že pokousaný se počal třást na celém těle a pokračoval: ,Poslušné hlásím, pane obrarct, že mne vůbec žádnej pes nekous, to jsem se já sám kous do ruky.`"     "Všechny takové nemoci, kde se potřebuje, pěna u huby," řekl tučný simulant, "se dají špatně simulovat. Jako kupříkladu padoucnice. Byl zde také jeden s padoucnicí, ten nám vždy říkal, že mu na jednom záchvatu nezáleží, tak jich dělal třebas deset za den. Svíjel se v těch křečích, zatínal pěstě, vypuloval oči, maje je jako na šťopkách, bil sebou, vyplazoval jazyk, zkrátka vám řeknu, nádherná prvotřídní padoucnice, taková upřímná. Najednou dostal nežidy, dva na krk, dva na záda, a bylo po svíjení a bití sebou o podlahu, když nemohl hlavou hnout, ani sedět, ani ležet. Dostal horečku a všechno na sebe pověděl.

To je nějaké divné

přece po 6 měsících marodění musí k posudkovému a podpůrčí doba je snad 8 nebo 12 měsíců.Asi nedělal a v nemocnicích se nechal živit.

Chybí jen dodat...

Chybí jen dodat, že se žádný z lékařů neodhodlal jej za ta léta poslat do kopru, protože neexistují internetové zdravotní knížky (zašlápl je Rath) a každý měl strach, co kdyby mu náhodou něco bylo a on se pak po nich za součinosti s panem Olejárem ze svazu pacientů vozil. Zkušenost říká, že když si někdo stěžuje na bolavá záda, jde si minimálně na týden zamarodit, protože co kdyby mu náhodou doopravdy něco bylo.