Kniha představuje příběhy sedmnácti žen z různého prostředí. Podle jakého klíče jste je vybírala?
Chtěla jsem ukázat, že téma sebelásky řeší každá z nás, ale po svém. První je okruh mých kamarádek. Jsou akční, mají úspěch v práci a zvládají i rodinu. Jenže občas se zastaví a uvědomí si, že nejsou vlastně tak šťastné, jak si přály.
Zajímalo mě, proč jsou nespokojené. Proč je pro ně tak důležité, co si o nich myslí okolí, a jak moc je ovlivňují rady z módních časopisů, které nám servírují obraz dokonalých matek a manželek.
Druhá skupina žen, které jsem fotila, řeší úplně jiné problémy. Jsou na dně, fyzicky i psychicky. Měsíce, někdy i roky, putují s dětmi po azylových domech.
Každá vaše fotografie je doplněná textem novinářky Báry Baronové, která tyto ženy vyzpovídala. V rozhovorech často zaznívá, že největší štěstí je zabezpečit děti.
Myslím, že v nás stále přetrvává to, co tady bylo za komunismu, kdy ženy byly s dětmi doma. Úplně potlačily svoje touhy a sny. Všechno podřídily rodině.
Jednou z hrdinek naší knihy je téměř padesátiletá Milena, která před lety odjela s dětmi a přítelem do Mexika. Idylka se ale nekonala a ona skončila na ulici. Musela žebrat o jídlo a jen s velkými obtížemi se dostala s dětmi zpátky do Čech. Nakonec se rozhodla a po devatenácti letech od přítele odešla a dnes říká: „Začala jsem kvést jako květina. Stouplo mi sebevědomí a už vím, že něco můžu dokázat.“
Rozhovory jsou velmi osobní, stalo se vám, že je někdo chtěl před vydáním upravit?
Ženy z azylového domova neměnily skoro nic, zato jedna z mých blízkých kamarádek požadovala, ať z jejího textu odstraníme některé osobní údaje a vyretušujeme jí vrásky. Prostě zafungovala klasická autocenzura: co tomu řeknou lidi a co když uvidí moje nedostatky.
Naopak ženy bez domova vnímaly náš zájem pozitivně a velmi otevřeně vyprávěly svůj příběh. Mnohé si právě díky tomu společnému povídání uvědomily, že leckdy stačí málo, a můžou svůj život změnit.
Mají zpovídané ženy něco společného?
Myslím si, že je to právě ta touha být milována, cítit se spokojená, šťastná. Někdo se toho pocitu dobere, až když radikálně změní životní styl, a někdo po něm jen celý život touží a nenajde v sobě odvahu myslet sám na sebe.
Jedna z našich hrdinek říká při pohledu na svůj portrét: „Vidím ztrápenou duši. Ze života jsem ztrápená. Co jsem dělala pro rodinu, pro manžela – a výsledek žádný, vidím to jen na sobě. Vypadám staře. Jsem obyčejná ženská. Jsem matka, která chce pro svého syna jen to nejlepší. To, co je pro ostatní normální.“
Všechny hrdinky jste fotografovala dvakrát: v civilu a pak nalíčené, oblečené do slavnostních šatů. Proč jste vedle sebe dala tyto kontrasty?
Zajímalo mě, jak se promění jejich vnímání krásy, když uvidí ty rozdíly. Pro ženy z azylového domova to byl velký zážitek. Jedna mi říkala: „Víš, to je vlastně poprvé, kdy mám na sobě šaty.“
Jiná mi popisovala, že když jela vlakem domů, tak si opravdu užívala obdivné pohledy okolí. Nikdy ji nenapadlo, že by sama pro sebe mohla něco chtít, třeba hezkou halenku nebo novou rtěnku. Jsou to drobnosti, ale důležité.
V závěru knihy vedla Bára Baronová rozhovor se světoznámým sociologem Zygmuntem Baumanem. Jak se vám ho podařilo získat?
Nedávno jsem četla jeho knihu Umění života. Líbilo se mi, jak píše o naší honbě za štěstím, jak si kupujeme domy na hypotéku a věříme, že tím si splníme sen o štěstí. Podařilo se nám sehnat na Baumana kontakt a měly jsme velkou radost, když souhlasil s rozhovorem.
Příprava této knihy byla asi dost produkčně náročná. Jak dlouho jste na ní pracovaly?
První rozhovor jsme dělaly v roce 2012. Nejdřív jsme si vytipovaly ženy, pak jsme sháněly stylistku a vizážistku, které do toho půjde s námi. Všechno jsme dělaly zadarmo, ve volném čase.
Nakonec jsme musely sehnat peníze na tisk knihy. Vyhlásily jsme sbírku na portálu Hithit.cz a podařilo se vybrat sto tisíc. Knížka se dá sehnat na webu nebo třeba na mojí výstavě, jež probíhá až do 14. září v ostravské Galerii výtvarného umění. Tam jsou příběhy všech žen z naší knihy.
Jednou z nich jste také vy. Bylo pro vás složité vyprávět o sobě?
Já jsem zvyklá ukazovat svoji tvář na fotkách, ale tohle bylo něco nového. Poprvé jsem mluvila o tom, jak já vnímám svůj život a jak je složité neustále hledat ten správný balanc mezi prací a rodinou. Díky našemu projektu jsem si uvědomila, jak je důležité sama sebe přijmout i s chybami…
Nyní chystáte další sérii příběhů. O čem bude?
Na knížku Měj ráda sama sebe máme hodně kladných reakcí. Jsem moc ráda, že se nedávno dostala do finále mezinárodní soutěže uměleckých knih Art Books Wanted.
Chceme v tomhle tématu pokračovat, protože se dá rozebrat z více stran. Teď pracujeme na knize, kterou jsme nazvaly Intimita. Zkoumáme, jak ženy vnímají svoji sexualitu, což vlastně přímo souvisí s tím, jak jsou samy se sebou spokojené. A kdo ví, možná se příště vrhneme na úplně jiný průzkum, do světa mužů.
